Jen ve stručnosti: Paris Jackson, dcera krále popu – s největší pravděpodobností ovšem nikoliv biologická, z čehož plynula mnohá traumata. Sestra Prince Michaela Jacksona I. a nevlastní sestra Prince Michaela Jacksona II.
Vyrůstala na ranči Neverland pouze v otcovské péči, pod čímž si je možné představit cokoliv... V patnácti letech se pokusila o sebevraždu. S takovou rodinnou anamnézou je s podivem, že Paris Michael Katherine Jackson, alespoň co se hudby týče, funguje na příčetné úrovni a její debutové album je poměrně příjemným překvapením. A co je třeba říci hned na úvod, s hudební produkcí slavného tatíka nemá zhola nic společného, což je další plus.
Úvodní Collide je konejšivá písnička, postavená na zasněné atmosféře, akustických kytarách a Parisině zamlženém vokálu. Z rozostřeného hudebního podkladu se vynořuje silná, nikoliv vlezlá melodická linka, Paris v refrénech doplňují bezeslovné sbory. Jako otevírák zcela ideální.
V následující Undone se hraje na svižnější notu. Rychlejší rytmus, ale opět zasněná nálada a zpěvný refrén. Nemusíte vědět, co má Paris Jackson za sebou a co ještě před sebou, abyste mezi řádky vytušili jakousi obavu a nejistotu.
Podobně rozechvělá je i skladba Repair. Na zem se vysypaly střepy duše a je třeba je opatrně poskládat dohromady. Skvělá píseň, jedna z nejlepších na albu. Opravdový vrchol se ale skrývá pod jménem Cosmic. Té nádherně rozprostřené melodii nelze nepodlehnout.
Neměnný vzorec
Dead Sea je uklidňující záležitost a zároveň okamžik, kde se deska tak trochu láme do kulisové polohy. Stále je to vkusná muzika, ale výrazných nápadů ubývá a Paris Jackson se začíná tak trochu opakovat. Kde by album mělo pozvolna nabývat na gradaci, bohužel poněkud skomírá, na druhé straně ale nijak tragicky. Stále je co poslouchat, ale už se přece jen začínáme poněkud ošívat. Je to stále týž neměnný vzorec. Chtělo by to zkrátka nějaký zvrat, moment překvapení. Místo toho nastupují už přece jen mělčí písničky jako například Let Down. Pěkné, ale už ničím nevybočující ze standardu.
Wiltedautor: Paris Jackson |
Pěkným kontrastem k Parisinu zasněnému hlasu je hostující americký písničkář Andy Hull ve skladbě Eyelids. Introvertní, neokázalá písnička, zároveň však asi poslední opravdu výrazný moment na desce. Zbytek naštěstí nijak přehnané třičtvrtěhodinové stopáže už jede tak trochu na setrvačník, ale pečlivě natažený a dobře promazaný.
