Nejdůležitější asi je, že jsme se vůbec takových výročí dožili, poznamenává Hana Ulrychová. A její bratr označuje za jejich největší klad skutečnost, že mají spoustu výborných vzpomínek.
Petr: Měli jsme obrovské štěstí na lidi, které jsme potkali. Ať už to byli ti v našich úplných začátcích, kdy nás objevil rozhlasový redaktor Jaromír Nečas, ať už to byli naši spoluhráči nejprve z bigbítových kapel, nebo potom z Javorů, které letos slaví čtyřicátiny. Přitom statistika praví, že kapela se má rozpadnout po nějakých čtyřech pěti, maximálně deseti letech...
Jak vidíme třeba u Rolling Stones...
Petr: Takové zkameněliny se ovšem vymykají veškerým fyzikálním zákonům. No a další skvělí lidé, které jsme potkali, je naše současná kapela Javory Beat, se kterou jsme se vrátili do našeho rockového mládí. Takže všech těchhle lidí si vážíme a to, že jsme je potkali, je na všech těch našich výročích vlastně nejdůležitější.
Hana a Petr Ulrychovi v "hippie" období
Prosluli jste sice autorským repertoárem s folklorními vlivy, ale na začátku, v rockovém období, jste jistě měli spíš angloamerické vzory. Na právě vycházejícím vzpomínkovém trojalbu znějí ve vašem podání třeba Cream.
Petr: To jste se trefil úplně přesně. Hanka tehdy zpívala písničku Cream Strange Brew, ovšem v úpravě, inspirované podáním Julie Driscollové. Ale Cream byli velmi důležití i jako pro autora a v té době mě velice ovlivnili vlastně vším, ať už to byla sugestivní kytara Erika Claptona, nebo třeba i texty, které se odlišovaly od dobového standardu. Byli prostě úžasní a jejich skladba Tales Of Brave Ulysses ve mně nastartovala chuť k naší první desce Odyssea, která byla vůbec prvním společným dílem jazzového big bandu, což byl Orchestr Gustava Broma, a rockové kapely, jíž byl náš Atlantis. Ta deska pak byla dvacet let u ledu, vyšla v roce 1990, ale dneska nám píší mladí bigbíťáci, jak jsou z ní odvázaní. To je satisfakce.
Hana: Když je řeč o inspiracích, nemůžu zapomenout na svoje naprosté okouzlení Beatles, když jsem je poprvé slyšela v roce 1964 v rozhlase po drátě. A pro mě jako pro zpěvačku to byly samozřejmě Ella Fitzgerald a Aretha Franklin. Poslouchám je dodnes, je to největší škola zpěvu, jaká může být.
Petr: A podstatný mezník pro nás byl obrazový záznam festivalu ve Woodstocku. To, co se tam hudebně dělo bylo neuvěřitelné. Jimi Hendrix, Joe Cocker, to byl vrchol. Hnutí hippies je dneska zprofanované, dokonce reklamami, ale ta hudba byla fantastická.
Hana Ulrychová
Paní Ulrychová, jedno z mála období, kdy jste působila odděleně od bratra, bylo vaše angažmá v 60. letech v olomouckých Bluesmen. Jaký máte k blues vztah?
Hana: Odjakživa jsem tuhle hudbu poslouchala, i když za mého mládí byly možnosti minimální. Ale měla jsem už od dětství ráda jazz a k němu má blues hodně blízko. Když jsem zpívala s Bluesmen, což bylo mimochodem poté, co mě kluci vyhodili z bigbítu s odůvodněním, že tam nemá ženská co dělat, poprvé jsem díky nim slyšela třeba Raye Charlese nebo Arethu Franklin. Z těch jsem byla úplně jurodivá a hrozivým způsobem okopírovala několik jejich písní. Důležité ale bylo, že pro Bluesmen dělal texty tehdy ještě úplně neznámý Karel Kryl. A jednoho dne přinesl Nevidomou dívku, kterou mi vlastně věnoval a nazpívala jsem ji ještě před ním.
Petr: Zajímavé je, že když jsem po letech začal poslouchat moravskou hudeckou muziku, kápl jsem na to, že co je ve starém černošském blues nejsilnější, vlastně najdete i v ní. Ten obsah a ta živost jsou stejné. Stejně tak třeba v židovském klezmeru.
Petr Ulrych
Pamatujete si, pane Ulrychu, na konkrétní impuls, který vás přivedl k pokusu zfúzovat moderní písničkářskou tvorbu s folklorními prvky?
Petr: To víte že ano. Chodíval jsem v Brně do Hradní vinárny, kde hrával třeba pozdější šéf BROLNu Jindra Hovorka a další výborní hudebníci v cimbálových muzikách. A už na své svatbě, kdy mi bylo asi šestadvacet, jsem se domlouval s tehdy snad šestnáctiletým Jirkou Pavlicou, že bychom měli dát dohromady něco takového. Protože ta moravská muzika má neuvěřitelný puls, vlastně beat - tak jak to úžasně popsal Milan Kundera v Žertu. A ten rytmus není pravidelný, není nesen bicími nástroji, je houpavý, extáze se dosahuje jinými prostředky.
Hana a Petr Ulrychovi
Vy jste oba asi žili vždycky ve městě, ale předpokládám, že jste jezdili na moravský venkov čerpat inspiraci. Měli jste nějaké konkrétní příklady?
Hana: Pro mě je několik jedniček, ale nad nimi je Jarmila Šuláková.
Petr: Není to tak dávno, kdy si Jarmila Šuláková a Hanka daly někde víno s spustily souboj hlasů. Vypadalo to, že je budeme muset odstřelit. Ale byl to krásný večer.
Hana: A když zpívá moravské balady Vlasta Grycová, jsem z toho úplně unešená.
Petr: Zajímavé je, že na Horňácku, kde ještě žije oporavdu "echt" lidová muzika, hraje spousta mladých lidí. A jamují! Naprosto spontánně, bez předvádění. Je to úžasně silné. Šestnáctiletý kluk, který jinak poslouchá současnou hudbu, najednou vytáhne housle a vy cítíte, že v něm ten vnitřní proud je. A hraje nádherně. Horňácké blues.
Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory
Členem první sestavy Javorů byl právě zmíněný Jiří Pavlica. Co si myslíte o jeho tvorbě s Hradišťanem?
Petr: Podívejte, já jsem jako většina autorů neskutečný sobec. Abych se vůbec mohl nějak vyjadřovat, vidím jenom svoji tvorbu, chci, aby byla taková, jaká je, a nechci nasávat jiné vlivy, natožpak někoho hodnotit. Ale je to špatně, to musím dodat.
Natočili jste s Javory také dvě alba čistě moravských lidových písniček, Zpívání a Zpívání při vínečku. Na právě vycházejícím retrospektivním trojCD z nich nejsou žádné ukázky. Považujete je tedy za jakési vedlejší projekty?
Petr: Takhle jsme se domluvili s panem Víškem, který to album sestavoval. Důvod je v tom, že jsou to převzaté věci, které jsme si jen rádi zazpívali. S Javory jsme vždycky kladli důraz na autorskou tvorbu. Do reperotáru převzali jen pár věcí, myslím že asi dvě židovské klezmerské písně a jednoho Bulata Okudžavu v mém překladu.
Hana Ulrychová
Paní Ulrychová, vy jste za těch bezmála padesát let na scéně vlastně jen párkrát udělala něco bez spolupráce se svým bratrem. Neměla jste nikdy chuť se z jeho vlivu úplně vymanit?
Hana: Musím říct že ne. Uvažovala jsem, když je mi těch pětašedesát, že bych třeba do sedmdesáti připravila ještě nějakou sólovou desku, ale přiznávám se, že vlastně vůbec nevím, co by na ní mělo být. Převzaté věci nebo muzikálové melodie už jsou přemleté. A původní věci? Já samozřejmě vím o několika písničkářkách, které jsou výborné, ráda je poslouchám, ale nevím, jestli by mi jejich věci vlastně seděly. Trpce lituji, že už nežije Zuzana Navarová. To byla moje kamarádka a ta by mi určitě udělala krásné písničky. Já sama to neumím.
Petr: Hanka potřebuje i určitý doprovod, patrně větší kapelu, aranžmá. Já už bych se do toho nepustil, protože to je práce, kterou neumím. To, co jsem pro Hanku uměl udělat, už jsem udělal.
Hana a Petr Ulrychovi
Slavíte společných padesát let na scéně. Neměli jste nikdy takzvanou "ponorku"?
Petr: No samozřejmě že ano. Zvláště po pádu železné opony, kdy se začaly lišit názory. Někomu se líbí holky, jinému vdolky, a to nemluvím o politických názorech.
Hana: Ono to bude znít příliš okřídleně, ale když mi Petr svými názory a různými výlevy lezl na nervy - a já jemu pochopitelně taky - tak nás vždycky zase spojila muzika.
Pokud za dalších padesát let někdo najde vaše dnešní retrospektivní trojCD, co by se o vás měl dozvědět?
Petr: Když si dnes pustíte R.A. Dvorského, asi se budete usmívat nad tou manýrou a naivitou. Ale když si pustíte Voskovce a wericha z téže doby, najednou zjistíte, jak je to nadčasové, je to "o něčem" a žádná manýra tam není. My jsme taky chtěli být vždycky sví, čímž samozřejmě nemyslím, že bych nás chtěl srovnávat s Osvobozeným divadlem. Ale žádným modlám jsme se neklaněli.
