Třeba dát dohromady boční projekt s názvem British Lion a pod jeho hlavičkou dělat muziku ne tak odlišnou od své domovské skupiny, přesto ale trochu jinou.
Takto uvažoval Steve Harris, jehož přínos metalové hudbě je nevyčíslitelný. Alba, která natočil s Iron Maiden, ozdobil svou jedinečnou hrou a vyšperkoval úžasným skladatelským talentem, jsou dnes braná jako kánon. Je jich tolik, že Harrisovi odpustíme lecjaký přešlap a hledíme shovívavě i na jeho vedlejší aktivity s British Lion. Protože druhé album The Burning tohoto projektu není žádná světoborná nahrávka.
Je to možná lepší deska než mdlý a chudokrevný bezejmenný debut z roku 2012, ale i přes těch pár celkem povedených okamžiků jde stále spíš o drobky sklepané ze stolu po hostině. Největším problémem je znovu zpěv Richarda Taylora. Jeho tenoučký a bezbarvý hlas postrádá jakoukoliv energii. Porovnání s frontmanem Iron Maiden Brucem Dickinsonem je možná nefér, ale vyhnout se mu nelze. Protože Harrisovy dramaticky vystavěné kompozice potřebují odpovídajícího zpěváka, jímž Taylor prostě není. Ve výškách se trápí, ve středních polohách je nezajímavý, mdlý, skladby kvůli němu stojí na místě, chybí jim lehkost, vzdušnost a hlavě dravost.
The BurningBritish Lion |
Přitom samotný hudební materiál není úplně špatný. British Lion lze brát jako jakousi odlehčenou verzi Iron Maiden, spíše hardrockovou než vyloženě metalovou, s důrazem na chytlavé melodie. Co ale naplat, když za každým druhým rohem zakopáváte o reminiscence na Harrisovu domovskou kapelu, vedle níž British Lion působí jako vlažný odvar, něco na způsob heřmánkového čaje, který sice neublíží, zároveň ale nijak nepomůže.
Skalní fandové Iron Maiden si desku samozřejmě pořídí, ale odpověď na otázku, proč poslouchat tohle, když jsou Iron Maiden stále při síle a nahrávají alba, s nimiž je radost trávit večery, je bohužel nasnadě – snad jen pro ukrácení času a ze sympatií. British Lion je jen šidítko, odvozenina. Ta pravá britská ocel se bude kout zase až s další nahrávkou Iron Maiden.
