Hodně černě to vidí samo Švandovo divadlo v oficiálním textu k lednové novince: „Příliš dlouho jsme doufali, že se nás už něco takového týkat nemůže, než začínáme procitat, pochybovat a ptát se. Než začínáme chápat, že se pouze důmyslně změnily kulisy té absurdní a destruktivní podívané. A že dnes si ‚obrazovky‘, oči Velkého bratra, pořizujeme dobrovolně, a ještě máme pocit vymoženosti.“
Zda jsme na tom opravdu tak špatně, jak předestírá slavná a často citovaná Orwellova předloha, nechť každý posoudí sám. Švandovo divadlo nicméně nabídlo zajímavou divadelní adaptaci díla, o kterém většina slyšela, ale možná ne každý jej skutečně četl.
Režie a adaptace se chopil Dodo Gombár, zdejší dlouholetý umělecký šéf. A jeho 1984 skutečně nese rysy tvorby, které byly pro Švandovo divadlo dlouhé roky typické. Se všemi klady i zápory.
V první polovině se diváci dočkají zasvěcení do dystopické Orwellovy vize budoucnosti. Hlavní hrdina Winston Smith pracuje na Ministerstvu pravdy, poddává se zde své práci i povinným rituálům. Kdesi v hlavě mu ale začínají vrtat pochybnosti („To je skvělé si něco myslet, proč mne to nenapadlo dřív!“), které jej naplno ovládnou po sblížení s kolegyní Julií.
Úvodní scény přibližující jho totalitní společnosti budoucnosti jsou místy možná příliš popisné a zdlouhavé. Právě zde se patrně dají najít místa, kde mohli tvůrci krátit, aby z výsledku nevyšla celkově přetažená tříhodinová stopáž. Právě přepálená délka je jednou z častých výtek Gombárově práci
Děj na jevišti ovšem se sblížením milenců dostane švih, David Punčochář a Anežka Šťastná mají hned o čem hrát a podávají autentické výkony. Jejich zdánlivě nesourodá dvojice vibruje specifickými emocemi. Těsně před přestávkou tak divadelní 1984 diváka skutečně vtáhne a navnadí na druhou polovinu.
1984Švandovo divadlo premiéra 28. ledna 2023 režie: Dodo Gombár hrají: David Punčochář, Anežka Šťastná, Tomáš Petřík, Jan Mansfeld, Jacob Erftemeijer, Miroslav Hruška, Andrea Buršová, Matěj Anděl, Petr Kult |
Ač po pauze nastává ještě více deprimující část děje, jsou o vedle výkonů (více prostoru zde dostává Tomáš Petřík jako O’Brien) právě Orwellovy myšlenky, které diváka udrží v pozornosti. Orwellova kniha mohla v době vydání působit jako skrytá kritika SSSR či jiných tehdy známých diktatur, Orwell však ve svém nadčasovém díle šel v úvahách týkajících se roviny jedinec versus společnost mnohem dál. Je tedy dobře, že se je Švandovo divadlo rozhodlo připomenout. I když to nemusí nutně znamenat, že si do Velkého bratra musíme hned projektovat moderní nadnárodní korporace. Stačí se totiž podívat do reality o několik států dále na východ.
Tísnivosti a naléhavosti inscenace pomáhá i jednoduchá scéna Jaroslava Milfajta složená z rezavých vrat, škopků a sterilních trubek. Ač kostýmy skutečně evokují dobu 50. let minulého století, jistá odosobněnost scény pomáhá budovat zmíněnou nadčasovost celého výsledku. Dost výmluvné místo mají i dva specifické předměty - v první půli to je skartovačka, v té druhé pak záchod ve vězeňské cele.
Celkově se tedy novinka Švandova divadla důstojně vyrovnala se známou předlohou. Orwellovy myšlenky a tísnivá atmosféra výmluvného kusu tak divákům zůstanou v mysli alespoň na chvíli.
