Může to být rána z čistého nebe, když se nastávající matka v poradně dozví, že její dítě už nežije. Někdy ale dítě zemře až při porodu nebo těsně po něm. Podle ředitelky Hospice Sv. Jiří v Chebu Aleny Votavové je v Karlovarském kraji takových případů ročně kolem dvou desítek.
K tomu je třeba připočíst potraty, ať už samovolné, indikované kvůli vývojovým vadám či dobrovolné. Řada žen pak prochází fází, kdy to, co se stalo, hodnotí a truchlí. Mnohým trvá roky, než se tím dokážou vyrovnat.
„Pro ženy a jejich rodiny je to vždy složité. Proto nás napadlo, že by mohlo pomoci, kdyby vzniklo vzpomínkové místo. Tady by se lidé mohli rozloučit, zavzpomínat, položit květiny, zapálit svíčku projevit své emoce nebo jen být,“ říká Alena Votavová.
Jako nejvhodnější k tomuto účelu vybrali lidé z hospicu poutní areál Maria Loreto ve Starém Hrozňatově, konkrétně kapli Božího hrobu. A tento týden tu malou slavností pietní místo i otevřeli.
V Karlovarském kraji se jedná o první takové místo vzpomínek na nenarozené a předčasně zemřelé děti. Prostor kaple zdobí plastika nevidomé sochařky Marianny Janošíkové Machalové. Vyjadřuje cestu dětské duše, kterou na věčnost propouštějí a odevzdávají lidské dlaně.
„Když mne lidé z hospicu oslovili, právě jsem byla po těžké operaci pravé ruky. Obávala jsem se, že už tvořit nikdy nebudu. Říkala jsem si, že jestli někdy tou rukou zvednu hrneček, abych se napila, budu frajerka,“ vrací se sochařka do období, kdy se rozhodovala, zda zakázku vůbec přijme.
Dětskou duši vypouštějí jemné ženské dlaně
Nakonec na nabídku kývla, dopředu však avizovala, že nedokáže určit, jak rychle se bude ruka hojit, a tudíž ani termín, kdy dílo dokončí. „Tím pádem jsem ale měla dlouhý čas na přemýšlení. Asi tři měsíce jsem zkoušela tvořit. Modelovala jsem víceméně levou rukou a pro tu pravou jsem práci využívala jako rehabilitaci. Protože když tvořím, zapomenu na všechno, i na bolest,“ vypráví Marianna Janošíková Machalová, které v tu dobu vznikala pod rukama abstraktní matčina náruč v podobě květu orchideje, z něhož vystupovaly ruce.
„Jenže to nebylo ono. Tak jsem výtvor zničila. Byla jsem z toho smutná, protože jsem nevěděla, jak mám tak vzletné téma, jako jsou nenarozené děti, uchopit. Přitom jsem nechtěla, aby výsledek byl depresivní. Chtěla jsem do něj promítnout naději. Sama jsem dvacet let toužila po dítěti a povedlo se mi to až na poslední chvíli, skoro ve čtyřiceti. Proto vím, že touha po dítěti je opravdu velká, a když o něj matka přijde, tak bolest je nekonečná…,“ říkala umělkyně.
„Přemýšlela jsem a nakonec mne napadlo vytvořit jemné ženské dlaně, které se v takovém víru či spirále vynořují ze země. Jdou šikmo vzhůru a nahoře na nich je jako motýl usazená dětská duše, znázorněná dvěma páry křídel. Ty dlaně pouštějí duši vzhůru do nebe, na věčnost, k Pánu Bohu. Vyjadřují naději, že dítě nezůstává samo, že se i tam na druhém břehu o něj někdo postará. A přidala jsem ještě jedno křidélko, které leží a čeká v dlani… Chtěla jsem duši odlišit i barevně, proto jsou ta křídla modrá,“ popisuje. Po vysušení pak sochu nechala odlít z bronzu.
Marianna Janošíková Machalová o zrak přišla kvůli nemoci v průběhu studia na střední škole. Navzdory svému hendikepu jí pod rukama vznikají díla, která vyrážejí dech. Jedno z nich nyní zdobí kapli Božího hrobu v Hrozňatově. Je to možné díky finančnímu daru rodiny Andrey Strakové, dcery lékaře Jána Cabadaje, jednoho ze zakladatelů a odborného garanta chebského hospice, který předloni zemřel na koronavirus.
„V minulém roce se uskutečnil koncert na podporu pozůstalých, jejichž blízký byl zdravotník nebo sociální pracovník a bohužel zemřel na covid-19. Výtěžek z koncertu, který manželé Strakovi hospici věnovali, jsme použili na zakoupení sochy. Ta nám všem bude připomínat nejen odkaz, životní nastavení, ale především lidskost lékaře Jána Cabadaje,“ doplnila Alena Votavová.
