Dnes už Martina Šulcová vyučuje druhé, kteří si díky ní mohou vytvořit vlastní obuv na celý rok – od sandálů až po zimní obutí. Jednoduché boty základního střihu podle ní zvládnou lidé dokončit klidně i během jednoho dne.
Pamatujete si, které boty vlastní výroby byly vaše úplně první?
Rozhodně! Byly to kožené balerínky, které jsem si ušila v roce 2019 díky své kamarádce. Ta už měla v tu dobu kurz za sebou a nabídla mně i dalším známým, zda si nechceme výrobu těchto bot vyzkoušet. Je pravda, že to byl jiný, mnohem náročnější střih, než používám dnes. Balerínky mi tehdy daly dost zabrat. Ale ty boty jsou pro mě doteď pořád jedny z nejlepších, které jsem kdy ušila. A nejspíš i proto, že byly úplně první – to je vždy tak trochu srdeční záležitost.
Martina Šulcová
|
Jak dlouho vám potom vydržely?
Byly skvělé, takže jsem je nosila v podstatě pořád. Podrážku jsem tím pádem během několika let prošoupala naskrz, ale jinak držely moc pěkně.
Kolik vlastnoručně ušitých bot máte dnes?
Teď už jsou to desítky párů. Ale tím, že boty často a ráda střídám, se neopotřebují tak rychle. Je to navíc opravdu kvalitní kůže a poctivá výroba, takže něco vydržet musí.
Kudy tedy vedla vaše cesta od výroby prvních balerínek k dalším párům různých typů bot, jež dokážete vyrobit nyní?
Když jsem držela své první boty v ruce, cítila jsem, že veškeré úsilí za ten výsledek stálo. A chtěla jsem šít dál. Takže jsem absolvovala několik dalších kurzů zaměřených na různé typy obuvi. Po balerínkách následovalo šití polobotek, potom už jsem zkoušela něco vytvořit i pro děti či pro kamarádky. Zhruba po roce mi už bylo jasné, že to nebude jenom na šití bot doma. Přibývalo nejen materiálu a dalších věcí, co k výrobě potřebuji, ale i lidí, kteří měli zájem o ušití bot nebo o kurz, kde by se to sami naučili.
Ráda bych ale zdůraznila, že nejsem švec, a netvrdím, že to, co dělám, je ševcovina. Nazvala bych to šití bot, zjednodušené tak, aby ho zvládl skutečně každý.
Co lidi nejčastěji vede k tomu, aby se ve svém volnu věnovali zrovna šití obuvi?
Přijde mi, že v dnešní době lidé rádi zkouší nové věci, chtějí se něco přiučit. Souvisí to i se snahou o určitou, byť tedy jen částečnou soběstačnost. Je to skvělý pocit, když si člověk vlastníma rukama vytvoří boty, které jsou přesně na míru. A spousta lidí si zvedne sebevědomí, překročí svoje domnělé limity. Zpočátku totiž mají někteří obavy, že to nedokážou. Ale když vidí výsledek, jsou nadšení a hrdí. Mnoho účastníků míří na kurzy i proto, že mají problém sehnat v konfekci obuv, která by jim vyhovovala. Takto si vyrobí botu, co jim sedí, a navíc je to unikátní kousek – originál, který si sami nabarví, nazdobí.
Jaký je postup prací? Co vše je třeba udělat, aby byla na konci procesu nositelná bota?
Úplně na začátku kurzu se s kůží ještě nepracuje. Bereme si čistý papír a obkreslujeme chodidla člověka, pro nějž se boty šijí. Potom vybereme nohu, podle níž vytvoříme střih. Obvykle se totiž nedělá na každou nohu zvlášť. K tomu se přistupuje až v případě, kdy má člověk chodidla výrazně jinak tvarovaná, nebo je velký rozdíl v jejich délce. Když je papírový střih hotov, dáme ho ještě na nohu, abychom se ujistili, že je v pořádku. Poté se teprve stříhá do kůže a přenáší se na ni to, co jsme si vytvořili na papíře.
S jakou kůží pracujete?
Jde o přírodní, hovězí kůži. Na kurzech mají lidé možnost vidět ji v tom skutečném, surovém stavu. Je už samozřejmě nějakým způsobem opracovaná, aby z ní šlo vytvářet boty, ale je zpracovaná přírodní formou. A na kůži jsou skutečně vidět veškeré životní události zvířete. Jsou tam jizvy, zvrásnění, vady. V té ploše, již máme k dispozici, je kůže skutečně hodně různorodá. Každá bota je pak jiná, i když jde o zcela stejný střih. I tato různorodost mě na šití bot tak baví.
Je v kvalitě kůže rozdíl – oproti běžné konfekci?
Když si v obchodě koupíte třeba modré kožené boty nebo kabelku a ta věc vám vydrží bez jakékoliv údržby několik let pořád stejně modrá a má stejnou strukturu kůže na celé ploše, tak byste měli zbystřit. To už asi nebude přírodně opracovaná, a možná ani dokonce pravá kůže. Spíše se bude jednat o imitaci. Za pravou kůži si obvykle připlatíte a musíte se o ni také starat – například ji impregnovat.
Když se vrátíme k výrobě boty – máme střih, máme kůži. Co se děje dál?
Po obkreslení a vystřižení tvaru se naznačí dírky pro prošití. Na všechny tyto i další úkony máme speciální pomůcky a nástroje, které nám s tím pomohou. Ve chvíli, kdy je nastříháno a naznačeno, může se jít na barvení a zdobení. Následně slepíme jednotlivé díly k sobě. Nakonec dojde k finálnímu proděrování dírek skrz kůži a poté i k závěrečnému šití a lepení podrážky.
Jak dlouho celý tento proces trvá?
V souhrnu se vlastně jedná o celodenní kurz, takže v menší skupince čtyř až šesti lidí, kteří intenzivně pracují, si takto za jeden den skutečně boty vyrobíte. Ale to nemluvím třeba o zimní obuvi, kde se i zatepluje – to je samozřejmě náročnější. Nejvíce času ale vždy strávíme tvorbou střihu. Ten je hodně důležitý – snažím se s ním tedy lidem co nejvíce pomoci. Potom už si každý pracuje sám, takže práce postupují rychleji.
Když ke mně přijde žena, která si stěžuje na bolesti kyčlí, kolen, ale třeba i krční páteře, a podívám se pak na její chodidla, už dle deformací poznám, že na vině bude asi i nevhodná obuv – třeba vysoké podpatky či úzké, špičaté boty.
Martina Šulcovámasérka a šička bot ze Ž%dáru nad Sázavou
Kdo ušití bot zvládne? Máte podle svých zkušeností nějaké doporučení ohledně věku? A hlásí se do kurzů jenom ženy, nebo i muži?
Chodí hlavně ženy. Záleží ale i na konkrétním typu obuvi, na nějž je zrovna kurz zaměřen. Balerínky si chtějí vyrobit pochopitelně ženy, na polobotky či sandály se ale hlásí občas i muži. Věkové rozložení je hodně široké – nejmladší účastnici bylo dvanáct let, nejstarší paní 86. Věk tedy u této činnosti nehraje v podstatě žádnou roli, nikdy není pozdě učit se něco nového. A úplně malé děti si na kurzu pro začátek mohou zkusit třeba ušití kožené peněženky. Je to vcelku snadné, naučí se u toho základní principy výroby a odnesou si hezkou, kvalitní a praktickou věc.
Berou lidé účast na kurzu šití bot i jako relax?
Určitě. Dříve ženy draly peří a u toho si rády a hodně povídaly. A i dnes mají potřebu nějakou takovou společnou činnost mít. Podle toho, co mi účastnice kurzu vykládají, by si přály, aby se doba v tomto ohledu vrátila a my se zase více obraceli ke svým kořenům, k dávným, zdánlivě obyčejným činnostem. Proč by to nemohlo být zrovna šití bot? Takže kromě mých běžně vypsaných kurzů se může domluvit třeba i parta kamarádek někde na vesnici, že by chtěly tímto způsobem strávit společně čas. Sice to pro mě znamená sbalit hromadu věcí, co jsou k výrobě bot třeba, ale jsem flexibilní, a pokud to není na opačném konci republiky, ráda takový soukromý kurz udělám.
Jak si vámi vyráběné boty stojí ze zdravotního hlediska? Mají blízko ke stále oblíbenějšímu barefoot stylu (obuv, která simuluje chůzi naboso - pozn. red.), který však asi není úplně pro každého…
Ne vždy si přichází ušít boty zájemci, kteří jsou zapálení do barefoot stylu a něco o něm už vědí. Mnohdy jde o lidi, kteří z různých důvodů nejsou spokojeni s botami, které si kupují, nebo došli k názoru, že už je načase dát nohám více pohodlí.
Jsou pro ně tedy ručně šité boty určitým startem ke změně stylu obouvání?
Někdy to tak bývá. Já si samozřejmě všímám, v jakých botách lidé přišli. A ptám se, zda už mají nějaké zkušenosti s barefoot stylem a s tím, jaké to je šlapat po rovném povrchu, chodit bosí nebo mít v botě prostor pro všechny prsty. Námi vyráběné boty určitě nejsou o tom je ráno nazout a vylézt z nich až večer, není-li na to člověk zvyklý. Lidem doporučuji, aby tomu dali čas. Ty boty je totiž začnou učit chodit úplně jinak. Lépe vnímat své tělo. Zpomalit. A objeví díky nim znovu svaly, které nechali zlenivět.
Jaké boty jsou tedy dobré „na rozjezd“, pro lidi začínající s tímto typem obuvi?
Nabízím několik tlouštěk podrážky. Zatímco „barefooťáci“ chtějí obvykle tu nejtenčí, tomu, kdo nemá s bosým chozením zkušenost nebo se už potýká s nějakými zdravotními potížemi – má třeba problémy s klouby, ji rozhodně nutit nebudu. Pro něj je určitě vhodná silnější podrážka, aby došlap nebyl tak tvrdý. Pomůže i vkládací stélka, která došlap změkčí. A určitě ne každému tento typ obutí vyhovuje. Někdo barefoot s nadšením zkusí, ale zjistí, že mu prostě nesedí, a musí od něj ustoupit. Jiní na něj zase po vyzkoušení už nedají dopustit.
Jste masérka. Chodí k vám lidé s řadou zdravotních problémů včetně bolestí zad nebo potíží s pohybovým aparátem. Asi tak dokážete dobře zhodnotit, jaký vliv může mít špatná obuv na zdraví?
Když ke mně přijde žena, která si stěžuje na bolesti kyčlí, kolen, ale třeba i krční páteře, a podívám se pak na její chodidla, už dle deformací poznám, že na vině bude asi i nevhodná obuv – třeba vysoké podpatky či úzké, špičaté boty. Některé ženy mi pak stejně tvrdí, že jim je s podpatky dobře a jsou na ně zvyklé a že je z rovné podrážky nohy bolí. Zkusily to ale jen chvíli a to je škoda, protože i na dobré věci si musí tělo zvyknout. A samozřejmě že bota šitá na míru nohy přizná její pravou podobu, což konfekční bota schová. To je pro někoho důležitější než dát svým chodidlům svobodu.
Šijete v kurzech, pro sebe, občas pro zákazníky na zakázku. Co vaše rodina, obouváte i ji?
U mě platí, že kovářova kobyla chodí bosa. Děti zpočátku moje boty nosily. Manžel si nějaké dokonce i sám ušil, protože si to chtěl zkusit, zajímalo ho to. Ale nakonec v nich nechodí, je zvyklý na běžnou obuv. A děti jsou zase již ve věku, kdy mají bohužel kritéria pro výběr bot někde jinde. I tak se ale snažím, aby bota, byť z obchodu, splňovala nějaká má základní kritéria – například byla ohebná a měla dost prostoru pro prsty.
