David Pulkrábek vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou a jeho dětství rozhodně nepatřilo mezi ideální. Byl příliš malý a hubený, nosil brýle a rovnátka.
„Navíc jsem měl na brýlích ještě i okluzor, takže jsem se poměrně brzy setkal s šikanou. To víte, nikdo si k ní nevybere někoho silnějšího, ale prostě malou slabou ovečku,“ pouští se do vyprávění, které chvílemi nahání husí kůži.
Doma ze strachu nic neřekl, protože kromě fyzických útoků čelil i těm psychickým.
„Vyhrožují vám, že nesmíte nic říct, tak prostě mlčíte. Třeba moje babička se o tom, že mě v dětství někdo šikanoval, dozvěděla až někdy před půl rokem, když jsem to prozradil v jednom rozhovoru,“ pousměje se David Pulkrábek. „Samozřejmě mi hned vynadala, že jsem jí nic neřekl.“
Jenže ať už to zní, jak chce podivně, šikana nakonec nebyla tím nejhorším, co malého Davida ohrožovalo.
Když šli kamarádi vykrást byt, on musel naštěstí na trénink
„Jednoho dne jsem si řekl, že už nechci být šikanovaný. Prostě jsem šel za těmi agresory, že budu raději s nimi. Souhlasili, ale samozřejmě jsem musel něco ukázat. Takže jsem třeba ve druhé třídě začal kouřit,“ svěřuje se.
Tím ale teprve všechno začalo. „Ti starší mi pak řekli, že jim musím něco přinést z obchodu, prostě to ukrást,“ pokračuje Pulkrábek. „A nakonec jsem se já sám stal agresorem.“
V té době už ale naštěstí malý David chodil ve Žďáru do juda, kam ho přihlásili rodiče. Takže v době, kdy zbytek party plánoval vykradení bytu, musel na trénink. „Druhý den přišla do školy policie a já byl svědek. Tehdy jsem si řekl, že to není ten správný život, který bych chtěl žít,“ vykládá judista.
Od té doby se jeho životní cesta začala stáčet na správnou stranu. Na svoji minulost však nezapomíná. „Dokonce se s těmi bývalými parťáky občas potkávám a nepřehlížím je. Zastavím se, popovídáme, ale prostě mám hodnoty někde jinde, vydal jsem se jinou cestou.“
„Spousta sportovců vyšla ze špatných podmínek. Měli motivaci“
Chtělo by se dodat naštěstí, protože někteří z jeho bývalých dětských kamarádů skončili na drogách či ve vězení.
„Ale nechci je házet do jednoho pytle, protože někteří taky normálně pracují a jsou slušní,“ přispěchá s upřesněním Pulkrábek.
A právě o tom se snaží mluvit s dětmi na různých setkáních a besedách. „O tom, že život se dá změnit. A že když budou houževnatí, přijde i výsledek.“
Na svoje dětství není úplně pyšný, ale na druhou stranu si je moc dobře vědom, že nebýt těžkých chvil, nebyl by možná tam, kde je nyní.
„Spousta skvělých sportovců vyšlo ze špatných podmínek, které je motivovaly něco dokázat. Ti z bohatších rodin často brzy skončili, protože si řekli: Proč bych se měl dřít, když má táta firmu,“ zamýšlí se David Pulkrábek.
„Mě naši přihlásili na judo, dali mi tepláky a mikinu a až na základě nějakých výsledků, že jsem byl šikovný, jsem dostal svoje první kimono. Takové věci pro mě byly motivační.“
Olympijskou medaili by oslavil ve své hospůdce v Březí
Teď je pro něj hlavním cílem olympiáda v roce 2020 v japonském Tokiu. Vedle tréninků a závodů však také studuje na policejní akademii.
„Učím se, abych jednou, až už se nebudu umět bránit rukama, se mohl bránit aspoň hlavou,“ směje se rodák z Vysočiny, který v Březí nad Oslavou na Žďársku provozuje malou hospůdku. „Jsem workoholik. Rozhodně bych nevydržel jen tak ležet na gauči a koukat na televizi,“ hlásí.
Ve chvíli, kdy cestuje po turnajích, se mu o hospůdku stará tatínek. A když se pak David vrátí domů, vypráví místním, co všechno zažil. Jednou by jim rád přivezl ukázat i vysněnou zlatou olympijskou medaili.
„Jednu už jsem vyhrál, bylo to před osmi lety na olympijských hrách mládeže v Singapuru. A moc bych si přál vyhrát i tu velkou. Pak bychom to v hospůdce oslavili. Mám rád, když se lidi baví a smějí,“ říká Pulkrábek.
A jak bude slavit letošní svátky?
„Doma s rodinou. A pak mám taky jednu takovou tradici, že ještě před Vánoci chodím do dětského centra ve Žďáru a rozdávám tam oblečení, které fasujeme pro různé akce. Já bych ho neunosil, tak ho raději daruju. Protože věřím, že co zasadíte, to pak jednou taky sklidíte.“
Dárek pro trenérku dovezl. Bohužel už bylo pozděJeho život nebyl nasměrovaný k úspěchu. Přesto, nebo možná právě proto, se český reprezentant v judu David Pulkrábek rozhodl ho okusit na vlastní kůži stůj co stůj. Při cestě nahoru mu pomáhala nejen ohromná píle a odhodlání, ale také rodina. A navíc i úplně první trenérka ve žďárském judistickém oddílu - Věra Pelantová. „Znala mě odmalička. Všechny nás brala jako svoje děti, které nikdy neměla,“ vzpomíná na jednu z nejdůležitějších lidí ve svém životě pětadvacetiletý rodák z Vysočiny. „Byla hrozně hodná, milá a inteligentní. Mohl jsem se s ní bavit o všem. A pomáhala mi i s učením,“ dodává. Se svojí trenérkou se pravidelně setkával i v dospělém věku, ovšem to úplně poslední setkání nestihl. Když se dozvěděl, že se zdravotní stav jeho trenérky rapidně zhoršil, oběhl ještě narychlo kamarády z reprezentačního týmu a požádal je, aby na červenobílý pásek Věry Pelantové napsali nějaký pěkný vzkaz a přidali podpis. Pak skočil do auta a uháněl do Žďáru. „Jenže po cestě už mi volali, že je v umělém spánku,“ popisuje s viditelným dojetím svoji letošní květnovou jízdu z Prahy na Vysočinu. Každopádně pásek jí nakonec dovezl. „Víte, všichni si myslí, že v judu je nejvíc černý pásek, ale tak to není. Tím top je červený a červenobílý. A právě takový měla i Věra. Ten není o výsledcích, ale o zásluhách o rozvoj juda,“ vysvětluje. „Bohužel někteří dobří lidé prostě odcházejí zbytečně brzy,“ povzdechne si David Pulkrábek. |
