Na svůj věk toho máte hodně za sebou – jste modelka, herečka, režisérka. Která z těch „rolí“ je vám nejbližší?
Určitě ta poslední, to jsem skutečně já. Za uplynulé dva roky jsem prošla velkou vnitřní proměnou a cítím se silná a sebejistá. Modeling samozřejmě nezatracuju, díky němu jsem poznala svět a postavila se na vlastní nohy, ale nebyla jsem v něm sama za sebe. Anglická agentura, pro kterou jsem pracovala, ze mě udělala panenku. Dokonce jsem dostala i takové umělecké jméno: Eva Doll. Bylo mi sedmnáct a neuvědomovala jsem si, že nikoho nezajímají moje pocity, ale pouze to, jak vypadám.
Jak jste to neustálé posuzování snášela?
Řeknu to takhle – kdybych v kariéře modelky pokračovala, tak zblbnu. Znám holky, které předvádějí a fotí v Americe deset či patnáct let, ale nikam se neposunuly. Ani nemluví pořádně anglicky. Jsou otupělé a místo toho, aby na sobě pracovaly, raději sahají po alkoholu a drogách. Proto všem říkám: Nepouštějte si svět modelingu k tělu. Stát se modelkou je příležitost, nikoliv životní náplň.
Jak jste přišla na to, že vaší životní náplní je zrovna filmová režie?
To byl osud. Máma mi vyprávěla, že s myšlenkou, že jednou odjedu do Hollywoodu, jsem vyrukovala už v deseti letech. Jako nadšená filmová fanynka jsem celé víkendy trávila sledováním videa. A protože jsem navíc byla velmi neposedná, rodina mě poslala na konkurz do televize, který vyhlásili v Brně, abych tu přebytečnou energii ze sebe dostala. Vzali mě a já natočila několik dětských filmů a zahrála si v divadle. Pak jsem se vrhla na modeling, protože jsem si přála poznat svět, ale láska k filmu ve mně zůstala. V osmnácti jsem si zaplatila hereckou školu v Londýně, ale to už mi začínalo být jasné, že bych se chtěla přesunout na druhou stranu a sama režírovat. V té době jsem potkala svoji nejlepší kamarádku – Suki Waterhouse, která byla a je mojí velkou inspirací a vzájemně se podporujeme. Následovalo dvouleté období v Paříži, to jsem ještě pořád koketovala s modelingem, a poté přesun do Los Angeles. Tam se z modelky konečně stala režisérka.
Jedna věc je zapálení pro režii, druhá technické znalosti, bez kterých to ve filmové branži nejde. Jak jste k nim přišla?
Za pochodu, prostě jsem skočila do vody a plavala. Řídila jsem se svým citem a intuicí. A když bylo nejhůř, nechala jsem si poradit od zkušenějších. Dnes mám na kontě čtyři krátké filmy a letos začnu natáčet svůj první celovečerní. Někomu to možná zní jako vybájená pohádka, ale pro mě je to realita, kterou jsem si sama vytvořila. Nemusíte mít vysokou školu, abyste něco dokázala. Stačí, když v sebe budete věřit a půjdete si tvrdě za svým. Velké cíle vedou k velkým výsledkům, což v mém případě platí nejen pro režii, ale i pro hraní – teď jsem třeba dostala hlavní ženskou roli ve filmu s Anthonym Hopkinsem. Režisér i kameraman jsou fantastičtí, tak se těším na nové zážitky. Určitě jim budu koukat pod ruce.
Gratuluju, to je skvělá příležitost. Co všechno jste pro to musela udělat?
Budete se divit, ale režisér si mě vybral bez konkurzu. Jednou jsme se viděli, povídali si o životě a umění a on usoudil, že jsem Alison, tedy ona hlavní postava. Když jsem si přečetla scénář, rozhodla jsem se, že do toho půjdu.
Evidentně jste byla ve správný čas na správném místě... Přitom se o Hollywoodu říká, že je to uzavřený, a tudíž nepřístupný svět.
Hollywood je komunita, kde se lidi vzájemně respektují. I nováčci. Záleží ovšem na tom, jakou si v prvních měsících uděláte vizitku. Nejde o to, z které země pocházíte, ale jestli máte talent a energii. Pokud ano, jsou vám ostatní ochotní naslouchat. A tím to všechno začíná. Musím říct, že život v Los Angeles se mi strašně líbí. Je to pozitivní a otevřené město plné slunce. Už bych asi nikde jinde žít nechtěla. Možná tak v Paříži, která na mě působila podobně bohémsky.
Jste přitažlivá mladá žena. Neříkejte mi, že to na vás nikdo z vysoce postavených Američanů nezkoušel takzvaně přes postel?
Ale samozřejmě, že ano. Když jste v kategorii mladá herečka, tak neustále dostáváte pozvání na večeře nebo soukromá setkání, kde si s vámi chce někdo takzvaně promluvit o scénáři. Dovolují si na vás a zkoušejí to, ale jakmile se posunete na druhou stranu kamery, je konec. Od té doby, co jsem se začala věnovat režii, se ode mě chlapi drží na kilometry daleko. Případný sexuální zájem vystřídal respekt, což mě těší, protože tvrdě pracuju na tom, aby mě okolí bralo jako umělkyni.
