Práce v médiích má řadu kladů i záporů, ale určitě přináší jednu výsadu. My novináři se potkáváme s lidmi napříč všemi sociálními vrstvami, obory i komunitami. A tak jeden týden hovoříme s top manažerkou, druhý se samoživitelkou z azylového domu. Třetí se vidíme s manželkou prezidenta, čtvrtý s bezdomovkyní. Co osoba, to jiná zkušenost i úhel pohledu na život, na politiku, jiné přesvědčení o vlastních možnostech. Je to poučné, zneklidňující, obohacující i zpokorňující. Tato setkávání nás nutí nevidět svět černobíle a nesdílet zjednodušující názory a soudy. I proto doporučujeme: zkuste to taky. A pěkně v reálu, internet je v tomhle ošidný.
Mezi dvěma světy
„Jsme s manželem biologové,“ popisuje šestatřicetiletá Marie Sekerová cestu, jak se vymanila z profesní i společenské bubliny ona sama. „Po pěti letech na různých stážích v USA jsme si s manželem řekli, že nám americký životní styl nesedí. Po návratu do Česka jsme si koupili domeček v úplně prťavé vesničce. Podotýkám, že jsem rodilá Pražačka. Nejdřív jsem zažívala kulturní šok, chvíli trvalo, než nás místní přijali. Lidi tu pracují v kravíně, jezdí do továrny v nejbližším městě, provozují dílny v garážích. Vlastně vůbec netuší, co si pod pojmem molekulární biologie představit, co vlastně děláme. Tím pádem si před námi na zadek nikdo nesedal. Moje nejbližší sousedka Maruška přes plot je švadlena. Z akademických vod mě stahuje do starostí typu jak upéct mazanec nebo narychlo sehnat kominíka. Když se přistihnu, že vyšiluju, jak je čím dál složitější publikovat vědecký výzkum v odborných časopisech, uvědomím si, že takový problém zajímá jen vědeckou komunitu. Marušku úplně stejně trápí, že jí letos na záhonech plesnivějí jahody. Čí svět je důležitější? Mě tyhle mentální skoky, kdy jsem dopoledne za vědkyni, účastním se přes Skype mezinárodní konference o imunitních systémech a navečer zakládám kompost, baví, osvěžují a drží na zemi.“
