Ta žena, která povila na svět dítě, ví, že spolu s momentem oplodnění – nebo alespoň s momentem, kdy se jí dítě poprvé přisaje k prsu – se v ní spouští zcela nový software, který do té doby jen lenivě pochrupkával. Program zvaný Matka. Existuje několik jeho verzí, některé zastaralé, jiné zavirované, další dokonale současné a opět jiné nádherně nadčasové. Poznáte se v některé z nich?
Matka-maminka
Matky-maminky jsou ty nejoblíbenější. Mohou se projevovat nejrůznějšími způsoby, a dokonce se v mnohém chovat podobně jako kterýkoli jiný druh matek, ale zásadně se liší ve vnitřním postoji: všechno, co dělají, dělají z čisté lásky bez nároku na odměnu. Pokud vás napadlo, že takhle se snad chová každá matka, vězte, že to nemusí být nutně pravda.
Pravá maminka je skutečným ohništěm domova – to z ní sálá rodinné teplo. Nemusí oplývat briskním intelektem ani napěchovanou peněženkou, a přesto vám dokáže vždy pomoci a ulevit, aniž by se o to snažila. Možná si s ní nemůžete dopodrobna popovídat o vašich pracovních problémech, protože dodnes vlastně přesně nepochopila, co public relations executive manager na vaší vizitce obnáší.
Možná s ní nemůžete rozebírat svůj finanční plán ani hypotéku, protože slovní spojení „úroková sazba“ prostě nezvládlo zakořenit v její levé mozkové hemisféře. Ale ve chvíli, kdy před vás položí s láskou osmažený řízek, vám pracovní problémy nepřipadají tak důležité. A když vám při odchodu vtiskává dvě stě korun, ať si dojdete s kamarádkou na kafíčko, nějak víte, že hypotéku splatíte a vaše finanční záležitosti se dají brzy do pořádku.
Když se zeptáte maminky na radu, co dál, její odpověď bude tak či onak vždycky znít: „Udělej především to, co tě učiní šťastnou.“ A bude to myslet úplně vážně.
Matka opičí
Opičí matka vypadá navenek dokonale, ale z hlediska vývoje dítěte bývá jednou z nejzhoubnějších maminek. Zahrnuje své děti takovou péčí (záměrně neříkáme láskou), že je tím vlastně dusí. Dítě opičí matky má vše vždy připraveno, vše doneseno až pod nos, a navíc je vždy zahaleno její ochrannou bublinou, takže nikdy není vystaveno žádné bolístce, žádnému zádrhelu, žádným potížím. To je sice příjemné z krátkodobého hlediska, ale z hlediska celoživotního vás snad nemůže potkat nic horšího.
Dítě vychované opičí matkou se stává nesamostatným a nehotovým dospělým, který není schopný čelit žádným životním výzvám. Nechopí se vlastních sil a nedokáže se postavit na vlastní nohy. Takový člověk žije vykastrovaný život. Zcela logicky bude inklinovat k tomu, že si najde partnera, který o něj bude pečovat podobným způsobem. Má-li v sobě dítě trochu rebelské odvahy nebo rozumu, bude se chtít od opičí matky distancovat.
Hrozným osudem opičích matek někdy bývá, že se od nich jejich děti v postpubertálním období násilně odtrhnou (jinak to nejde – kdyby na to šly nenásilně, opičí matka by je nepustila) a přeruší nebo zminimalizují s nimi styk.
Čtěte také: Výchovné nesmyly, které opravdu používáme
Matka-vyděračka
Snad každá žena se někdy v životě uchýlila k pokusu o jemné emoční vydírání. Většina z nás si toho ale všimla a řekla si: „Ne, tohle dělat nechci.“ Jsou však takové maminky, které si na tom postaví „mateřskou živnost“.
Většinou to bývají typy, které pro rodinu udělají první poslední, obětují všechen svůj čas a energii, svůj vlastní život smění za život dětí. Jenže jak se později ukáže, čistá oběť to od nich nebyla. Možná začínaly s nevinnými úmysly, ale kdo unese stále jen dávat, když nikde nedostává?! A tak přijde den, kdy jim jejich obětovaný život začne scházet a ony se ocitnou s prázdnýma rukama. V této chvíli začnou chtít svou energii od rodiny zpátky v podobě pozornosti. Jakékoli pozornosti, třeba i negativní.
Matky-vyděračky nejčastěji sází na pocit lítosti – to je také pozornost – a nutno dodat, že to bývá docela chutné sousto. Od vyděraček uslyšíte ty známé příííšerné věty, které ve vás vzbuzují lítost první měsíc, ale později vám bez prodlení přivádějí krev k bodu varu. „Já už nebudu nic říkat, stejně to nikoho nezajímá.“ „Vždyť se neboj, však já už tady dlouho nebudu a budete mít konečně klid.“ „Kdybych umřela, tak by se ti ulevilo.“ „Já stejně vím, že mě nemáš ráda.“
Patologie takové situace samozřejmě spočívá v tom, že každý normální člověk se proti podobným emočním „útokům“ obrní a vyděrač nemá šanci získat ani špetku toho, po čem touží. Výsledkem naopak bývá, že méně slušní členové rodiny schramstnou, co jim matka v podobě „oběti“ nabízí, a zmizí. Slušnější členové jenom zmizí.
Matka-hlava rodiny
Ve Středozemí se říká, že otec je hlavou rodiny, ale matka je krkem, který tou hlavou otáčí. Jsou rodiny, kde matka je nejen krkem, ale i hlavou, rukama a nohama. Poznáte je podle toho, že tatínek na všechno odpovídá: „Zeptej se maminky,“ a mamince to vůbec nevadí. Ba naopak, to by si tatínek mohl zkusit odpovědět jinak!
Takové matky ze svých dcer většinou vychovají dalšího generála a ze svých synů zakomplexovaná nebohá nemužná stvoření, která se v hloubi duše děsí žen, nebo je dokonce nenávidí. Z pohledu přiženěných či přivdaných partnerů to bývají ty nejhorší tchyně, o kterých si dlouho myslíte, že existují jen v přehnaných anekdotách, dokud se neocitnete u jedné z nich doma a ona vám místo pozdravu neoznámí, že „až si srovnáte boty a umyjete ruce, přijďte za mnou do kuchyně nandavat kompot“.
Matky-hlavy rodiny rovněž zajišťují život svých potomků, ale na rozdíl od opičích matek je k tomu vede téměř teritoriální pud: udržují svou sféru vlivu co nejširší po co nejdelší dobu. Jde jim o moc a kontrolu, ne o to, aby jejich dítě netrpělo. Považují za samozřejmé, že určí, jakou školu budou jejich potomci studovat, kterému zaměstnání dají přednost a koho si vyberou za celoživotního partnera. Zajímavé je, že ve chvíli, kdy se některé z jejich dětí prudce vzepře a skutečně se oprostí z jejich vlivu, sesypou se jako domeček z karet a stávají se snadno vyděračkami. Jsou klidné, jen dokud mají všechno pod kontrolou.
Matka alternativní
Zdravě pojatá alternativní matka je pro dítě naprostým požehnáním. Má v sobě hodně z matky-maminky a dokáže svému dítěti poskytnout zážitkově bohaté dětství. Připraví ho na úskalí, která ho v životě mohou potkat, a vybaví ho opravdu účinnými nástroji k jejich zpracování.
Na druhé straně ho učí radovat se ze života a přitom si uchovat dlouhodobě udržitelný rozvoj: takový dospělý pak činí v životě volby, jež neusurpují nikoho a nic jiného, ale ani jeho samotného. Děti vyrostlé u zdravě alternativních matek dokáží sledovat své cíle a žít své sny a ještě se u toho chovat ekologicky – tělesně i duševně.
Planeta je jejich domovem, ne jen bytem, což je velký rozdíl. Nezdravě alternativní matky se mohou pro své děti stát španělským inkvizitorem. Jejich potomci jsou pak ty smutné děti, které na školním výletě žmoulají kroupy ochucené jáhlami, zatímco zbytek třídy sdílí společný zážitek v porovnávání nejdelšího hotdogu.
Matka, která je alternativní za každou cenu, může zapomenout, že kdo je zdravý, nemusí být šťastný, ale kdo je šťastný, ten bývá vždycky zdravý.
Matka „vystíhovaná“
Některé ženy jsou rolí matky zcela paralyzované. Trpí ochrnujícím strachem, že něco zkazí, že nedělají to maminkování správně, že je okolí odsoudí za to, jak vychovávají své dítě. Následkem toho jsou odpojené od své vlastní intuice a jejich výchova bývá nekonzistentní a neurotická.
Jednou jsou na své dítě hystericky přísné, protože zrovna nabyly dojmu, že je třeba vychovávat pevnou rukou. Jindy mu dovolí cokoli, protože někde zaslechly, že děti se za žádnou cenu nesmí omezovat. Chtěly by být dobrou matkou, ale ještě do ní nedospěly: to, jak budou hodnoceny ostatními (nebo pánbíčkem), je pro ně stále ještě důležitější než intuitivní spojení se s dítětem a jeho osobností.
V komunikaci s dítětem bývají ztracené a často mohou končit věty zoufalým: „Tak mi řekni, co chceš!“ Je to jejich poslední pokus, jak být dobrou matkou, jehož efekt je však naprosto zhoubný. Dítě přece chce cítit, že to jsou právě rodiče, kteří vědí, co se má a bude dít, a ne že o tom již odmalička rozhoduje ono samo! Takový pocit je pro dítě doslova frustrující, i když se slabosti rodičů možná naučí zneužívat.
Matka odtažitá
Odtažitá matka může nadělat spoustu emočních škod. Její děti mohou být čistě a moderně ošacené, chodit do mnoha kroužků a mít vždy podepsaný domácí úkol. Ale nevědí, jaké to je, když je někdo jen tak podrbe na hlavičce, přivine si je po večeři k sobě na klín nebo je zlechtá před spaním. Z jejich matky na ně dýchá emoční chlad a ony se po zbytek života potýkají s bolestivou otázkou: měla mě máma ráda?
Důvodů k odtažitosti matky může být několik. Nejčastější je ten, že takovou maminku prostě nikdo dotekům (ať už tělesným, nebo emočním) nenaučil. Některé ženy pak mohou trpět chorobným strachem, aby své děti příliš nerozmazlily, a nedotýkají se jich vlastně „z lásky“. Jindy se zkrátka nespustí software Matka a žena nemá potřebu něco takového dělat. To je samozřejmě nejhorší varianta, protože odpovědí na otázku: „Měla mě máma ráda?“ musí být mrazivé: „Ne“.
Matka-kamarádka
Matka zůstane kamarádskou často tehdy, je-li mezi ní a potomkem malý věkový rozdíl, jinak řečeno, měla-li své dítě jako velmi mladá. Přestože mnohé děti sní o kamarádštější mamince, zkušenost ukazuje, že je-li matka JENOM kamarádkou, většinou to nestačí.
Dokáže-li být MAMINKOU a k tomu ještě kamarádkou, je to úžasné. A úplně nejúžasnější to bývá, je-li ŠŤASTNOU maminkou a kamarádkou. Proto to nejlepší, co mohou matky svým dětem dát, je nepřestat pracovat samy na sobě. Šťastné maminky poskytují šťastné dětství. A z koho jiného by rostli šťastní dospělí než ze šťastných dětí…
