Představte si chvíli, kdy vám rupnou nervy. Křičíte. Rozdáváte výchovné rady i zákazy. Měsíc bez tabletu. Dvě hodiny nad učením každý den bez výjimky. Padne pohlavek? Nebo necháte své dítě šest dní samotné v lese? To poslední se může zdát přehnané, ale stalo se. V médiích se nedávno objevila zpráva, jak sedmiletého chlapce Jamata Tanuku přiměli rodiče vystoupit z auta na kraji lesa, aby ho tak potrestali za to, že při předchozí zastávce u řeky házel kameny na lidi a auta.
Školák naštěstí našel bezpečný úkryt a po šesti nocích v divočině ho vystopovali záchranáři – a až na lehkou dehydrataci byl zcela v pořádku. Jeho otec se synovi i všem, kteří se na pátrání podíleli, omluvil: „Moje nepřiměřená reakce, rozčílení, přinesla synovi hrozný zážitek. Hluboce se omlouvám lidem v jeho škole, účastníkům záchranné operace a všem, kterým to způsobilo problémy.“ Ovšem k jednomu zamyšlení nás to vedlo. Cítit vztek na dítě je téma, o němž se příliš často nemluví. A přitom se zdá, že stále více rodičů bojuje s tím, že jejich liberální výchova přinesla akorát to, že své dítě leckdy nezvládají.
Na úvod je potřeba upřesnit, že vztekem nemyslíme situaci, kdy rodič dítě tříská hlava nehlava, nebo ho zavírá jako Harryho Pottera do komory pod schody. Takové jednání jednoznačně vyžaduje potrestání a ve výchově dětí nemá co dělat! Máme na mysli spíše onen pocit poté, kdy stokrát klidným hlasem zopakujete, že je potřeba uklidit dětský pokoj, a postoprvé již nevydržíte a vybuchnete. A pak? Co nastane, když ustane křik a bouchání dveřmi, nebo naopak ostentativní mlčení? Naštvaní jsme na dítě i na sebe, že jsme danou situaci neustáli s klidem a nadhledem...
VZTEK NENÍ PROHŘEŠEK
Patří k základním lidským emocím. Je běžné, že každý z nás se někdy raduje a jindy je pořádně naštvaný. Nemusí to tak však být, pokud si uvědomíme, proč se vlastně vztekáme. „Většinou jsme ke vzteku náchylnější, když zažíváme určitou osobní nepohodu. Únavu, strach, stres, partnerské či pracovní problémy, nejistotu, bezmoc nebo nemoc,“ popisuje možné spouštěče vzteku Kateřina Novotná z Akademie rodičovství, akademierodicovstvi.cz.
„Potom stačí, aby přišel od dítěte jakýkoli impulz a my se spustíme v kolotoči emocí. Většinou na dítě křičíme a potom si to vyčítáme. A takto se situace opakuje znovu a znovu.“ Co tedy doporučují odborníci jako prevenci? Uvědomit, že dítě je opravdu pouze impulzem. Vzteklí jsme většinou proto, že nebyla uspokojena naše potřeba nebo očekávání. Pokud danou situaci rozeberete třeba s psychologem, zjistíte, že nejste nazlobení na dítě, ale vlastně na sebe, jak v tu chvíli uvažujete. Možná zrovna potřebujete zatelefonovat šéfovi, a ne desetkrát opakovat, že není vynesený odpadkový koš...
Dalším záchranným kruhem může být technika, jež vám pomůže zastavit se a uvědomit si, co vám vlastně vadí. Ve chvíli, kdy víte, že se schyluje ke kalamitě, položte sami sobě otázku: „Co to teď dělám?“
Pokud si dokážete včas pojmenovat, co se vám honí hlavou a proč směřujete k výbuchu, ušetříte sebe i rodinu řady scén. Příkladem může být chvíle, kdy spěcháte s dítětem k lékařce a ono se těsně před odchodem celé polije čajem. Běžná reakce bývá, že se rozkřičíme na dítě, proč nedávalo pozor, že návštěvu lékařky nestihnete, takže mu dáte najevo, že to snad udělalo naschvál, právě když spěcháte. Jak jinak se situací naložit? Uvědomte si, že jste to pouze vy, kteří někam spěchají. Dítě tuto potřebu nemá a nikam nespěchá... Samotné rozlišení pomůže získat čas a zklidnit se. Nebýt naštvaní na dítě, které za naši nenaplněnou potřebu přijít včas nemůže. A rozlitý čaj přece není žádná katastrofa (samozřejmě pokud si dítě na sebe nepřevrhlo hrnek horkého nápoje).
POZDĚ BYCHA HONIT
Jedna věc je teorie, druhá praxe. A tak i když si často říkáme, že se již nenecháme vytočit, obvykle dříve nebo později znovu dojde k výbuchu sopky v podobě křiku a obviňování. Zřejmě neexistuje rodič, který by po takovém výlevu nelitoval. Jestliže se následně dokážete situaci postavit čelem, nemusíte nad sebou lámat hůl. „Naše dítě dokáže ustát takové projevy, ke kterým dostane z naší strany vysvětlení. Vysvětlení pokud možno ne v situaci, kdy jsme plní rozvášněných emocí. Klidně si s dítětem domluvte, že se k prožité situaci vrátíte. A pak to dodržte. Dítě dokáže ustát to, čemu aspoň trochu rozumí a je schopno si něco představit,“ doporučuje, jak s vypjatou atmosféru naložit, Iva Kyselá z Akademie rodičovství. „V životě se dostáváme do nepředvídatelných situací a ty se mohou projevit právě vztekem. Není v našich silách děti před vším uchránit. Důležité je, zda jsou to situace výjimečné a jakým způsobem je řešíte. Vzorem jste však za každé situace,“ dodává k tématu koučka a pedagožka Iva Kyselá.
Popište dítěti, proč vás přepadl vztek a že se na něj rozhodně nezlobíte. Příčinou rozčílení totiž ve většině případů není dítě, ale například strach o něj.
Chceme-li, můžeme na podobných vyhrocených situacích najít i něco pozitivního. Do rozjitřených emocí se v budoucnu určitě dostane také váš potomek - až bude starší či dospělý. Nejednou bude potřebovat umět řešit konfliktní situaci. A to, co se od vás dítě jako malé naučí, brzy také využije. Velmi proto záleží, zda zůstanete pouze u nadávek a obviňování, nebo přejdete k popisu emocí a řešení konfliktů.
JEDNA RÁNA SEM, DRUHÁ TAM
Jedna věc je zlobit se na dítě sama, druhá být přítomna situaci, kdy nervy ujedou partnerovi. Na čí stranu se máte v takovém okamžiku postavit? Je lepší poskytnout podporu potomkům, nebo protěšku? Podle odborníků je nejvhodnější zůstat pouze tichým svědkem. „Vztek mezi dítětem a vaším partnerem je jenom mezi nimi a vy byste do jejich vztahu neměla zasahovat. Až budou emoce uklidněné, můžete partnerovi nabídnout váš pohled, jak jste celou situaci vnímala vy,“ doporučuje Kateřina Novotná.
Důležité je zmínit v případě vzteku také to, co přichází s ním ruku v ruce. Trest. Kolikrát vám ve vyhrocené situaci vystartovala ruka? Zatímco jedna skupina pedagogů nevidí na lehkém plácnutí nic špatného, dokonce to považuje za jednoznačný výchovný prostředek, druhá skupina považuje jakýkoli fyzický trest za šlápnutí vedle. „Pokud sáhnu k fyzickému trestu – například pohlavku, co si dítě z takové situace vezme?
Na jedné straně panuje názor, že pouhý pohlavek ještě nikomu zásadně neublížil (avšak musí být splněna podmínka, že je to situace velmi výjimečná). Jiný rodič by nikdy své dítě bitím neponížil. Trest je totiž ve své podstatě pouze mocenský nástroj, kterým dáváme jednoznačně najevo, že jsme ti silnější. Obzvlášť to platí pro trest fyzický. Pakliže se dostaneme na úroveň silnější–slabší, spolu s vaší mocí přichází poražení, znevážení toho druhého, tedy v našem případě dítěte. Tomu tak svým chováním dáváte jakýsi vzorec, který říká, že silnější si může dovolit na slabšího a že tato vztahová hiearchie je v pořádku,“ popisuje složitost trestání Iva Kyselá.
„Pokud nám ujede ruka opravdu výjimečně a jinak v našem životě převažuje s dítětem vztah partnerský, láskyplný, nevyčítejte si to. Ale situaci si vysvětlete.“ Používání fyzických trestů má i další úskalí. Myslíme si, že bití funguje, protože i my jsme to zažili a taky jsme vyrostli. Opakujeme vzorce výchovy našich rodičů, ozvlášť ve stresu. Tehdy naskočí zcela automaticky. Plácnout přes ruku či dát pohlavek je sice rychlé, ale neúčinné ve smyslu dlouhodobějšího pohledu na výchovu. Fyzickými tresty vychováte akorát nesebevědomého jedince, který si neváží sám sebe.
