Spoustu času trávíte za volantem. Jak zvládáte přejezdy z Bratislavy do Čech a tolik problematickou dálnici D1?
No, i když si dávám dostatečnou časovou rezervu, minule se mi stalo, že jsem z Bratislavy do Jablonce nad Nisou dorazila za devět a půl hodiny. To je asi můj dálniční rekord... Co jsem mohla dělat jiného než zavolat do divadla a vysvětlit situaci. Tajemnice mě uklidnila, že to nevadí. Hlavně prý ať se mi nic nestane. Díky tomu jsem dorazila do cíle s nadhledem a bez stresu. Diváci na mě museli půl hodiny počkat a kolega Vojta Kotek našeptávat úvodní repliky, ale zvládli jsme to. Na silnici i v životě se snažím být nad věcí a držím se hesla – když se něco nedá vyřešit, musí se to vydržet.
Byla jste nad věcí i v okamžiku, kdy jste na letošním karlovarském festivalu přebírala Křišťálový glóbus za svůj výkon v Hřebejkově Učitelce?
Potěšilo mě to moc, ale byla jsem spíš na zemi než nad věcí. Vnímala jsem to jako ocenění pro všechny, kdo se na filmu podíleli. Výsledek se dneska s úspěchem promítá na světových festivalech a koupilo ho na padesát zemí, ale s tím nikdo z nás na začátku nepočítal! Původně šlo o malý televizní projekt, který se natáčel dvacet dní, z toho já jich měla osm. Všichni jsme pracovali s lehkostí a radostí, žádná urputnost ani ambice.
S režisérem Janem Hřebejkem jste se potkala poprvé. Jaké to pro vás bylo?
Velmi příjemné. Moc jsme toho nenamluvili, ale cítila jsem, že mi důvěřuje. Jan Hřebejk je typ režiséra, který hercům nedýchá za krk. Naopak, vychází z nich, z toho, co mu nabízejí. Podle toho klidně změní text nebo připíše nový. Před ostrou klapkou přijde a třeba vám něco zašeptá do ucha – určitou instrukci, inspiraci, pocit. Zbytek potom nechá na vás, což mi vyhovovalo. Stejně jako čtené zkoušky před začátkem natáčení, které se dneska bohužel už nenosí, a možnost podívat se na monitor po každém záběru. Díky tomu jsem přesně věděla, co a proč hraju, a mohla tak přidat, či naopak ubrat.
Učitelka Drazděchová, kterou představujete, je schopná manipulátorka, jež se nebojí použít ženské zbraně, zahrát si na slabou a křehkou a říct si o pomoc. Jak to máte vy osobně?
Rodiče mě vychovali k tomu, abych se o sebe dokázala postarat. A to asi bude ten kámen úrazu – uznávám, že dělat křehkou a bezbrannou je velmi účinná taktika, ale ve své podstatě mi přijde laciná. Jenže co dělat, když žijeme v době, kdy chlapi vedle sebe silnou a vyrovnanou partnerku mít nechtějí? Jejich ego to neunese, a tak se musíme uchylovat k různým komediím. Mně osobně to vlastní není, ale to neznamená, že bych slabou čas od času nezahrála.
Ale když si budete hrát na něco, co nejste, tak tím popíráte sama sebe.
Žena se dokáže vyhecovat k tomu, aby všechno zvládla, ale proč? Vždyť nemusí... Od toho je tu muž, kterému navíc dělá vyloženě dobře, když má zodpovědnost, stará se a opečovává. Potřebuje být na koni. Jenže my mu tenhle pocit nedopřáváme, dáváme najevo svou životaschopnost, nic od něj nechceme, nic nemusí – a to je právě ten problém. Jak má muž být rytíř, když nemá koho bránit?
Takže za všechno může emancipace?
Možná přílišná emancipace a netrpělivost. Dnešní ženy prostě mužům nedovolí, aby se chovali jako muži. Nenechají je nosit těžké věci, platit večeře a vůbec se starat. Nejsou na takové věci zvyklé, takže by se to zase měly naučit. Myslím, že naším hlavním úkolem je čekat. A ne dávat najevo svou převahu a schopnosti. Samozřejmě, stárneme, cloumají s námi emoce a hormony, ale musíme vydržet. Tomu chlapovi to bude trvat, ale nakonec to udělá.
