Možná jste právě ve fázi, kdy přemýšlíte, jaké to bude, až budete mít dítě. Jestli se vzdáte práce, kterou máte ráda, nebo se pokusíte vrátit do ní alespoň na částečný úvazek. Časopisy jsou plné článků o tom, jak je snadné skloubit práci a péči o dítě. Vždyť je dnes tolik baby friendly zaměstnavatelů, kteří vám umožní vzít si s sebou do kanceláře miminko v kočárku. Je tolik dětských center, kam můžete miminko ‚odložit‘... Ale jaká je realita? To už se nikde nepíše. Tedy především to, o co přijdete, když nezůstanete alespoň první tři roky doma, a co naopak získáte. Markéta, Tereza a Linda.
Tři ženy, které se vzájemně neznají, nikdy se ani nepotkaly, a přesto mají mnoho společného. Jsou matky – každá má jedno dítě. A všechny tři se rozhodly pro velmi brzký návrat do pracovního procesu. Každá z nich k tomu měla svůj důvod a všechny si myslely, že to bude snadné. Není. Jak potvrzují jejich příběhy. A tak zapomeňte na všechny články o tom, jak jednoduše zvládnete práci a dítě. A hlavně, nemějte depresi z toho, že vám všechno nejde tak hravě, jak se píše! Protože je to NORMÁLNÍ! A vždycky na úkor něčeho. A protože každý jsme v práci nahraditelný, většinou je to právě na úkor rodiny. Tohle je skutečný život, jaký si nevymyslela redaktorka, která děti nemá (a možná ani nechce), ale ta, která dítě má a nemá na něj tolik času, jak by si přála, a je jí to často nesmírně líto.
Markéta ředitelka v oblasti PR
Když se dozvěděla, že bude maminkou, bylo to pro ni velké překvapení. S partnerem sice o dítěti uvažovali, ale až později. Nicméně, věk na rodičovství Markéta už měla, takže se s novou skutečností musela poprat. Bylo pro ni ale těžké, představit si samu sebe jako matku a ženu v domácnosti na plný úvazek, a tak měla od začátku jasno v jednom – návrat do práce bude co nejrychlejší. Se svým šéfem se dohodla, že se po půlroční mateřské vrátí do práce. Nejprve pozvolna, na částečný úvazek, pak postupně naplno. Markéta měla velké štěstí, protože ne každý šéf či zaměstnavatel tohle dovolí. Když se Kryštof narodil, cítila se, jako každá prvorodička, zmatená a bezradná. A tak, když se přiblížil konec mateřské dovolené a s ním i spjatý návrat do práce, byla vlastně strašně ráda. Nastoupila na čtyři dny v týdnu, dva dny práce z domova, dva dny z kanceláře.
„Ty dva dny, které jsem byla v kanceláři, jsem si nesmírně užívala. Těšila jsem se na to, že přijdu mezi lidi a budu vydávat jiné zvuky než šišlání, že nebudu několik hodin špinavá od dětské stravy...“ říká Markéta. A dodává: „Jak ale Kryštof rostl a já se vracela postupně naplno do práce, začínala jsem si čím dál tím víc uvědomovat, že skloubit rodinný a pracovní život není tak jednoduché, jak se o tom hovoří. Především je těžké smířit se s tím, že na pět dní v týdnu je váš pracovní život vždy na prvním místě. Alespoň tak to cítím,“ konstatuje a pokračuje:
„Minimálně na deset až dvanáct hodin (počítám i cestu do práce), tedy na polovinu z 24hodinového dne, jste bez dítěte, které čím je starší, tím dělá větší pokroky, je roztomilejší a stává se postupně vaším parťákem. Správně počítáte, když řeknete, že pokud mám na práci dvanáct hodin, tak mám stejný čas i na rodinu. To je samozřejmě pravda. Jenže během těch 12 hodin tak 10 syn prospí. Takže mi pětkrát v týdnu zbývají jen dvě hodiny na to, abych byla mámou. Na druhou stranu, za tu chvíli se toho moc nedá zkazit, takže mám aspoň šanci být dvouhodinovou dobrou mámou... Hrůza!“ Většinu matek v domácnosti určitě napadne: Proč tedy nezůstane doma?! Na to má ale Markéta jednoduchou odpověď: „Když máte hypotéku a nějaký životní standard, tak prostě z rodičovské podpory nevystačíte. Navíc mám svoji práci strašně ráda... Takže se tím dostávám do bludného kruhu. Bez práce nejsou koláče, ale můj syn si zaslouží být mnohem častěji se svou mámou, než je.“ Markéta si také živě vybavuje články o matkách manažerkách, které se chlubily tím, jak umí skloubit práci s rodinou.
„Já to asi neumím. Tedy, umím skloubit práci s rodinou, ale neumím nemít výčitky vůči rodině. Ale také vůči práci, když ji občas musím nechat stát a běžím vyzvednout dítě z hlídání. A v noci, když už všichni kolem spí, se k ní zase vrátit,“ uzavírá smutně. Její kamarádky, zasloužilé mámy, ji uklidňují, že období výčitek přejde a nebude si připadat jako špatná máma, když pracuje. Prý to bude, až Kryštof začne mluvit a bude jí od rána do večera klást zvědavé otázky. „Protože mě komunikace živí, tak se na tohle období strašně těším! Takže výčitek se asi zbavím, až když půjde do puberty...“
Tereza (28) moderátorka a scenáristka
Od začátku věděla, že nemůže zůstat tři roky s dítětem doma, protože by přišla o práci. „Moje milovaná dcera mě ale překvapila. Porodila jsem a začala se nudit, protože Bára byla extrémně klidné miminko. Od kojení ke kojení spala. Takže jsem ještě před koncem šestinedělí začala znovu pracovat. Ale uznávám, že je to zavádějící, protože je práce a práce... Já si šla na hodinu sednout do studia Inboxu na Óčku, přes sklo hlídala spící dítě v kočárku a za to inkasovala honorář,“ říká Tereza. Její šéfové velmi záhy pochopili, že se ani se závazky nebojí práce, a začali jí tedy hojně nakládat. A Tereza to brala, protože, jak sama říká, peněz není nikdy dost. Hlavně, když máte dítě. Za to se krásně utrácí.
V prvním roce se to všechno zvládalo pěkně. Bára spala, nenáročně si hrála. A protože Tereza potřebovala jistotu budoucí práce a výdělku, rozjela si práci na více frontách. Moderovala, začala psát seriál Ulice. „Ale Báře byl rok a já přestala stíhat. Najednou potřebovala pozornost a společnost a zábavu... Bohužel mám svoji práci ráda, a proto jsem se nechtěla ani jedné vzdát.
Tím pádem to teď vypadá tak, že se přes den věnuju dceři – hrajeme si, uklízíme spolu a vaříme. A když usne, tak můžu konečně pracovat. Takže mám dvě hodiny přes oběd, když spí, a večer. V tom ale vidí logický problém můj milovaný muž. A já mu nemůžu bránit. Jenže kdy jindy na to mám mít čas? Psaní není činnost, která se dá dělat s dítětem v náručí. Snažím se užít si Báru, být jí nablízku, aby věděla, že jsem tady pro ni. Zároveň nechci financování domácnosti nechávat na manželovi.“
Mateřskou Tereza vnímá jen jako hezké kapesné na pleny a mléko. A dodává: „Nezlobte se na mě, drahé matky na mateřské, ale chodit na kafíčka s kamarádkami a probírat jenom první zuby, nočníky a školky mě nebaví. Kdybych nebyla v práci, tak nevím, co se děje, a nepopovídám si ani s přáteli, co děti nemají. Takže patová situace. Takhle jsem se rozhodla a teď musím hrdě pokračovat, než půjde Bára do školky.“ Podle Terezy mateřská dovolená rozhodně není oddychovka. A i kdyby nepracovala, je si jistá, že by to byla pěkná dřina. Starat se o domácnost, dítě a manžela... „Ano, i on někdy pomůže, ale vypadá to asi tak, jako když já spravuju auto, takže díky, ale necháme si svoje povinnosti a snad se po těch třech letech potkáme a znovu se začneme potkávat i jinak než v posteli, kdy jeden spí a druhý jde spát nebo vstává,“ uzavírá.
Linda (32) manažerka
Zastává názor, že fakt, kdy se mateřské dovolené říká dovolená, překvapí každou matku už první dny po porodu. Celodenní koloběh kolem miminka, celková nevyspalost, hormonální průvan a také nově nabytá láska se strachem k tomu malému tvorečkovi se dovolenou nazvat nedají. „Ještě větší hukot ale může nastat, pokud se rozhodneme tuto již samu o sobě velmi ‚odpočinkovou‘ dovolenou proložit prací, jak to mám já. Každopádně to s podporou rodiny, zaměstnavatele – pokud to vaše povolání dovolí, navíc jde!“ tvrdí Linda.
Také ona měla to štěstí, že jí zaměstnavatel vyšel maximálně vstříc a první půlrok mohla pracovat výhradně z domova. Jakmile prtě začalo baštit i první příkrmy, začala do kanceláře docházet na tři poloviny dne v týdnu. K tomu vysvětluje: „Navíc jsem mrňouse opouštěla s klidným svědomím, že je se svým tátou, což jim oběma prospělo v bezvadný vztah. 2x hlídal tatínek, na jedno odpoledne se zapojovala babička. A na koupání, mazlení a kojení před spaním jsem už byla doma. Krom táty a babičky máme ještě v záloze dvě ověřené chůvy.“
A jak se dá propojit pracovní svět plný tabulek, oficiálností a byrokracie s dětským žvatláním, se hrami a la BAF, KUK, HOUPY? Linda tvrdí: „Ano, jde to, a naopak si myslím, že to intelektuálnímu stavu matky může jen prospět. Ono celý den utírat zadeček, ublinknuté mlíčko, čekat na říhnutíčko a rozplývat se nad krásou svého potomka prostě mozek přecvakne do jiného modulu a z toho se pak může hůře vracet. Tedy to si myslím já. Takže mi tato oboustrannost svým způsobem vyhovovala.“ Pak ale přiznává, že to má i svá negativa. „Zejména v létě trochu trpím, když vidím maminky celodenně posedávající v parcích, na koupalištích atd.“
„Ačkoliv mi začátky přišly jako velmi složité, zpětně to vidím jako nejjednodušší čas, plný pohody! Vždyť malá miminka toho tolik naspí a nemají žádné velké nároky – kromě suché plenky, přítomnosti maminky a plného bříška... Zato s nástupem lezení, natož pak prvních krůčků bylo hůř, protože se musel rapidně zvýšit dohled nad malým průzkumníkem. Ale pořád malý ještě spinkal 2x denně, takže se daly najít hodiny pro soustředěnou práci a také jsem postupně přivykala faktu, že okamžiků, kdy budu mít na práci hrobové ticho a absolutní klid, bude prostě čím dál tím méně... Postupně jsem se naučila nové multifunkčnosti. Nikdy bych nevěřila, že dokážu psát nějaký text, u toho reagovat a sdílet radost malého raracha a ještě v mezičase uvařím nějaký oběd.“ Jejímu synkovi budou tři roky. Už chápe, že maminka chodí do práce, a bere to jako realitu.
