Nedávno jsem hlídala tříletou Terezku a hrály jsme si na schovávanou. Terezka mi řekla: „Já se schovám tady pod tu peřinu a ty mě najdeš, jo?“ Nepřišlo mi to moc vzrušující, když už vím, kde bude schovaná, ale první kolo jsem sehrála přesně dle objednávky. Obcházela jsem kolem hýbající]se hromádky pod peřinou s dramatickými výkřiky „Kdepak je ta Terezka?!“, až jsem konečně prudce zvedla peřinu a zvolala „Tady je!“ Terezka výskala a zajíkala se smíchy celých pět minut. Když se dostatečně vysmála, ozval se překvapivý požadavek: „Znova!“ Když jsem se zeptala co znova, Terezka mi to trpělivě vysvětlila: „Já se schovám tady pod tu peřinu a ty mě najdeš.“ Teď přišla řada na mě poučit Terezku o tom, jak se věci mají. „Terezko,“ řekla jsem velmi chápavým, vzdělávajícím hlasem, „teď už vím, kde budeš schovaná, a ty víš, že tě najdu, tak to není tak vzrušující. Já půjdu za dveře a ty si zatím najdi jinou skrýš a já tě budu hledat.“ Terezka se na mě podívala pohledem, který zcela jasně říkal: „Proč to proboha komplikuješ?!“
V tu chvíli mě napadlo, že Terezku asi nenapadají žádné jiné skrýše, kam by se mohla schovat, přece jen jí jsou pouhé tři roky. Ach tááák, došlo mi a velmi laskavě jsem jí naznačila, že se může schovat do koše s prádlem, za velký fíkus nebo za otevřená dvířka skříňky. Terezka očividně nevěděla, co má odpovědět, a její obličej zcela jasně dával najevo ten samý stav: „Ale proč to komplikuješ?!“ Konečně se po dlouhé úvaze vzmohla na slovní odpověď: „Ne, schovám se tady pod peřinu,“ řekla mi stejně laskavým a poučujícím hlasem jako před tím já jí. „Tak si aspoň vlez pod nějakou jinou peřinu,“ řekla jsem hlasem už lehce frustrovaným a ukázala na další tři peřiny, které se na velké posteli válely. Terezka si je poctivě prohlédla a po zralé úvaze usoudila: „Ne, tahle je nejlepší,“ a odmávla mě rukou, ať už jdu za dveře, aby se mohla schovat a já ji mohla hledat. Neměla jsem další místa ke schovávání, která bych mohla nabídnout, a popravdě mě mé vlastní argumenty začínaly nudit, takže jsem se poslušně vydala za dveře. Za chviličku, která podle mě trvala přesně tak dlouho, kolik člověk potřebuje na vlezení pod peřinu, u které sedí, jsem vstoupila do místnosti. Ozvalo se ale vyděšené „Néééé, ještě nééé!“
Rychle jsem přivřela dveře s uspokojivou domněnkou, že Terezka si má slova přece jen vzala k srdci a našla si novou skrýš, do které se leze o něco déle než pod peřinu. Počkala jsem a napjatě vstoupila do místnosti. K mému podivu se pod stejnou původní peřinou hýbala hromádka velikosti Terezčina schouleného těla. Člověk může zkazit hru jen jednou nebo dvakrát, potřetí už si dá pozor. Nic jsem nekomentovala a jen pátravě tu a tam zvolala „Kdepak je ta Terezka?!“ Když jsem z hromádky strhla peřinu, ozval se jásavý výskot a pětiminutová salva smíchu. Člověk mohl při strhávání peřiny tušit napětí a příjemné leknutí, které Terezka prožívala. Tuhle schovávanou jsme opakovaly ještě třikrát, vždy se stejným úspěchem. Rozhodla jsem se totálně vydat Terezčině přístupu a nekomplikovat. Při třetím kole jsem byla už docela napnutá, při čtvrtém už se mi chtělo vzrušením trochu na malou a při pátém jsem se řehtala s Terezkou jako pominutá. Poté Terezka usoudila, že už to stačilo, a odběhla si něco děsně důležitého zařídit – pokud si dobře vzpomínám, musela přemístit všechny figurky ze série Hello Kitty do kufříku, který se změnil v loď, a vozit je po pokoji jako na moři. Povalovala jsem se v schovávačkové peřině v radostném deliriu z pravé hry, ve které nepřekážela logika. Jak dlouho už jsem si opravdu jen tak nehrála?! A jak drze jsem pohlížela na Terezku jako na někoho malého a tedy zatím ještě hloupějšího než já? Ten večer jsem se od Terezky naučila hodně moc.
Jen tak si hrát
Terezka věděla mnohem lépe než já, že je to přece JENOM HRA, takže je úplně jedno, jak moc komplikovanou simulaci si v sobě vyvoláme. A proč to dělat složitě, když to jde jednoduše. Ji zajímal smích a čekání na to, až odkryju peřinu a to si také náležitě užila. Všechno ostatní byla nadstavba. Možná, až bude starší, bude ji zajímat pocit úspěchu z toho, že našla skrýš, kterou druhý nemůže tak snadno najít, jak jsem jí navrhovala já. Ale pravděpodobně už se u toho tolik nenasměje. Mimochodem, smích je také něco, co bychom se mohli od dětí naučit. Podle zkoumání psychologů se děti smějí až čtyřsetkrát za den. A my dospělí? V průměru pouze patnáctkrát... I ta dětská tvrdohlavost, zarputilost má něco do sebe. Ti malí jsou docela zarputilí, všimli jste si? Nevzdají se při prvním nezdaru – nejlépe je to vidět na chození. Každé mimino při pokusech o první kroky spadne na zadek. Pořád se malý kluk snaží postavit vyšší a vyšší komín z kostek, které mu padají s velkým rachotem na hromadu. Nevzdají to. Zkouší to znovu a znovu. Pár pádů je od chůze či stavění té obrovské věže neodradí, protože věří, že příště už to určitě vyjde... Také schopnost soustředit se pouze na jednu činnost je celkem výhodná. My dospělí se snažíme – nadneseně řečeno – dělat sto věcí najednou, což vede k povrchnosti a stresu. Skuteční mistři se oddávají svým úkolům a zapomínají na vše okolo sebe. Když se dítě do něčeho ponoří, a je úplně jedno, jestli je to při kreslení nebo při stavbě dřevěných kolejí pro mašinku Tomáše, je ve svém vlastním světě, nevnímá nic okolo. Pokuste se i vy splynout s nějakou činností a uvidíte tu změnu.
Viděno jejich očima
Slovo „dětinský“ se často používá k označení nerozumného, nevyspělého chování. Největší nerozumnosti (světové války, kolonizaci, českou politickou scénu…) mají na svědomí dospělí. Naproti tomu, určité typy iracionálního myšlení jsou přesně to, co váš život může potřebovat. Všechny vaše velké plány možná propadly v zapomnění, protože jste si – rozumně, racionálně a vlastně dětinsky – stihla vzpomenout na jedno z těch nejoblíbenějších zaklínadel: Je to moc drahé, moc bláznivé, nevyděláte na tom, nic vám to nepřinese. Děti při přemýšlení nejsou spoutané tím, proč věci nedělat, ale naopak povzbuzené ideami, proč věci dělat. Zkušenost prohry utopických ideálů je velkým břemenem dospělých. Problém není v tom snít jako pošuk, ale udržet si zdravý přístup k té dětské kreativitě a nespoutanosti přes všechny negativní zkušenosti, kterých prostě není žádný dospělý ušetřen. Pobyt s dětmi nám to připomíná a osvěžuje v nás moudrého snílka.
Muzeum skla ve státě Washington například zavedlo program, kdy sklo navrhují děti. Některé z jejich nejlepších kousků vzešly právě z tohoto programu, protože dětská mysl není zatížená věděním, jak těžké by bylo některé tvary vyfouknout a vyrobit, takže si troufnou pomyslet na designy, které by dospělá mysl autocenzurovala. A jsme u upřímnosti. Diplomacie je dětem cizí. Často vysloví to, co si my o některých přítomných osobách jen pomyslíme. Jistě, někdy nás tím mohou dostat do nepříjemných situací, ovšem – jsou to přece děti. My jsme jiní. Často máme zábrany, z různých důvodů se zdráháme vyslovit svůj vlastní názor. Ne, říct kolegyni, že její účes vypadá jako opuštěné ptačí hnízdo, není ta nejlepší forma upřímnosti, ale kdybychom sem tam odhodili obavy, co si jen o nás lidé pomyslí, s vlastním názorem vyřčeným nahlas by se nám třeba žilo lépe.
Domácí úkoly
Děti se od dospělých učí hodně. Ale dospělí by se mohli učit stejnou dávku od dětí. To by mohlo platit i ve škole. Opravdu jsou role někdy velmi nejednoznačné a dobrý učitel by na to neměl zapomínat. Takový postoj vyžaduje vůči dětem hodně důvěry. Hlavně pak důvěry v jejich schopnosti. Děti většinou výzvy milují, ale když jsou vystavené nízkým očekáváním, automaticky se k nim sníží. Ne, nenavrhujeme, abyste s tříletým dítětem mluvila jako s filosofem – nebo aspoň ne pořád, jenom občas. Přežití lidského společenství závisí na různorodých nadáních a přístupech, nejsou lineární ani nepřežívají díky jednolité představě o nějakých dovednostech. Tříleté dítě není půlkou šestiletého nebo desetinou třicetiletého člověka. Je světem samo o sobě, hotovým, a přesto se neustále organicky vyvíjejícím. Dětské přístupy jsou obrovským obohacením zkostnatělého dospělého světa. A když tak obohacují dětské přístupy, zcela logicky tak musí obohacovat i přístupy lidí starých. Nejvyšší čas zahrát si na schovku s nějakou babičkou – určitě to bude úplně jiná schovávaná!
