Doporučujeme

Dítě jako nástroj pomsty...

Na začátku je láska, štěstí, ideály, na konci pak nezvládnutelná touha po pomstě a nenávist až za hrob. I tak končí některé vztahy. Pokud je součástí takové partnerské ‚hry’ i dítě, stává se chtíc nechtíc aktivním hráčem na bitevním poli.

Před časem všechny šokoval otřesný příběh, který se stal na Chebsku. Devětatřicetiletý Steffen z Bavorska odvezl své dva syny, Jameira (+5) a Enrica (+6), na výlet do Čech a v penzionu Sabadin v Podhradu je zastřelil. Pak obrátil zbraň i proti sobě a ještě předtím stihl z mobilu poslat svým rodičům zprávu: Zabiju je. To ještě nikdo kromě něj netušil, že Steffenova žena už také nežije. Steffen ji zastřelil v jejich domě den předtím. Důvod této rodinné tragédie? Trvalé neshody mezi manželi. Proč do toho ale zatáhl i své dva syny? Motivem byla nejspíš zrůdná pomsta své ženě, s níž si vyřizoval účty v době, kdy už nežila.


Nenávist až za hrob...

S podobnou patologickou pomstychtivostí se nedávno zachovala také žena, která obvinila svého bývalého muže ze znásilnění jejich šestileté dcery. Předcházely tomu spory o ‚půjčování‘ dítěte, které žilo po rozvodu s matkou v Polsku a matka jej odmítala pouštět za otcem a jeho novou družkou do Čech. Po jedné návštěvě u otce odvedla matka holčičku na gynekologii, kde lékař zjistil, že došlo ke trojnásobnému narušení panenské blány. Otec holčičky byl odsouzen k šesti letům vězení, jeho družka k pětiletému trestu, třebaže oba shodně tvrdili, že jde o pomstu bývalé manželky. Případ se však po náhlém úmrtí soudce otočil o 180 stupňů! Soud znovu otevřel jednání a vyšlo najevo, že holčička měla lživou výpověď o znásilnění naučenou jako básničku. Panenskou blánu jí protrhla právě její matka, která toužila po jediném – zničit život svému bývalému muži, a to za každou cenu.



Častěji se mstí ženy...

Oba příběhy mají jedno společné. Šlo o jistou formu odvety, do které byly zataženy i děti. S podobnými případy se už léta setkává kriminalistka PhDr. Alena Kolářová, vedoucí oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování z Krajského ředitelství policie Praha. Když se jí v hlavě promítají případy, na nichž za posledních 20 let pracovala, z jejího pohledu kupodivu častěji používají dítě jako prostředek pomsty vůči partnerovi ženy. „Nemám v ruce žádné statistiky, ale podle mých zkušeností se na dětech mstí většinou ženy. V jednání těchto žen je obvykle naprostá bezmocnost, zoufalství. Nechci to nijak hodnotit, omlouvat nebo kritizovat, ale někdy jsou to tak otřesné příběhy, až s těmi ženami – pachatelkami trochu soucítím. I když nikdy nepochopím, proč si k pomstě vyberou své vlastní dítě... Když si dva lidi spolu pořídí dítě a pak ho proti sobě používají jako nějakou věc, namísto aby ho drželi stranou svých sporů, to je přece nehorázné,“ říká Alena Kolářová.



Případů, které končí vraždou dítěte, prý není enormně mnoho, ale stávají se. Velmi časté podle ní bývá, že se ženy mstí partnerům tou formou, že se snaží zmanipulovat dítě, snaží se zamezit vzájemnému kontaktu, navádí dítě proti otci, vodí děti k psychologům, aby dokázaly, že dítě vztah s otcem poškozuje, obviňují otce ze sexuálního zneužívání atd. „Nedej Bože, když si bývalý partner najde novou přítelkyni, se kterou je šťastný a kterou si navíc dítě oblíbí! To bývá pro některé typy žen poslední kapka... Před léty jsme řešili případ, kdy se žena dlouhodobě nemohla vyrovnat s odchodem svého manžela. Měli spolu holčičku, která se s otcem vídala většinou o víkendech. Když pak holčička začala vyprávět o tom, že tatínek má novou, hodnou paní a že je ráda navštěvuje, žena to neunesla. Udusila dceru polštářem a sa­ma si vzala prášky. Načasovala to tak, aby je bývalý manžel našel, když si šel dceru vyzvednout. Paradoxně matka přežila.“

 

Do její hry jsem se nenechal vtáhnout!

Čas od času se v médiích objeví zmínka o podobných činech, které šokují svou krutostí, nesmyslností a které mnohdy končí velmi tragicky, nicméně jde jen o špičku ledovce. Je mnohem více takových případů, které se tutlají v rámci rozpadlých rodin.  Sice třeba nekončí přímo úmrtím dítěte, ale dítě je i dlouhodobě pod tlakem psychického či fyzického týrání, jehož následky si v sobě může nést navždycky. Dětí s podobným osudem, které se stávají oběťmi či rukojmími rozhádaných rodičů, jsou plná krizová centra, jsou nejčastějšími klienty na dětských linkách důvěry. Další, bohužel velmi řídkou kategorií jsou případy dětí, které mají navzdory neveselému průběhu aspoň dílčí happy end. A to především díky tomu, že se jeden z rodičů nenechá vtáhnout do pomstychtivé hry svého protějšku a odmítne s ním řešit vzájemné problémy a antipatie přes dítě.


Příkladem je Petr C. (38), otec Matýska (6), který se netají tím, že mezi ním a jeho bývalou sice vládne antipatie, ale že se kvůli Matějovi nikdy nenechal vmanipulovat do jejích plánů, které měly jediný cíl: Vyšachovat ho jako rodiče ze hry. „Zvykl jsem si na to, že manželce ve všem raději ustoupím, a funguje to. Nenávist k ní totiž není zdaleka tak silná jako moje láska k Matýskovi,“ říká Petr. Jejich Matěj se narodil jako chtě­né dítě, Petr mu v porodnici pomáhal na svět a byl od začátku nadšeným tatínkem, který k miminku po nocích ochotně vstával a odmalička se mu věnoval, jak jen mohl. První neshody ale mezi rodiči nastaly, když se někdy kolem Matějova jednoho ro­ku matka rozhodla, že začne pracovat. „Nechtěl jsem jí bránit v práci, ale zároveň jsem nechtěl, aby to odnášel Matěj. Brala ho do práce s sebou, trávil většinu dne v autě, na cestách, protože žena prodávala a rozvážela umělohmotné nádobí a neměla čas se mu pořádně věnovat. Nabízel jsem se tedy, že půjdu na mateřskou, ale o to ona nestála. Pak začala mluvit o rozvodu a o tom, kolik jí začnu platit jako rentu a jako výživné na dítě. S rozvodem jsem kvůli Matějovi nesouhlasil, protože jsem chtěl, aby vyrůstal s oběma rodiči. Od té doby začaly problémy. Žena pak začala útočit a používala ‚zbraně‘ jakéhokoli kalibru,“ vypráví Petr.



Kvůli synovi popřu sám sebe...

Jeho bývalá žena ho začala obviňovat z týrání Matěje a z nedostatku zájmu o dítě, zkoušela sociální pracovnici přesvědčit, že se Matěj svého otce bojí. Když se to neprokázalo, začala policii zase tvrdit, že manžel týrá ji. „Naštěstí pak jednou došlo k tomu, že dva náhodní svědci viděli, jak mě má žena při hádce napadla a bila mě vařečkou, zatímco se mi v náručí choulil ustrašený Matěj... Po tomto svědectví policie řízení pro­ti mně zastavila,“ popisuje Petr. Podob­né příhody byly pro konec jejich manželství typické: Klíč ve dveřích, aby se Petr večer nemohl dostat domů, vyprávění ‚pohádky‘ o tom, že tatínek je stejně zlý vlk jako ten z Karkulky, trestání malého Matěje za to, když se rozběhl naproti svému otci, aby ho objal. „Její nenávist ke mně převažuje lásku k synovi. To vím od doby, kdy po mně ve vzteku házela věci, nepomohlo, když stál Matěj u mě nebo když jsem ho měl v náručí,“ říká Petr.



Před šesti lety se Petr C. stal jedním z mála otců u nás, kteří dosáhli pro své dítě střídavé péče, a to přes silný odpor jeho ženy. „Stálo mě to tisíce hodin práce, spoustu energie, než jsem přesvědčil, že jsem schopný se o syna starat. Ohrozil jsem svou úspěšně zavedenou firmu, abych se mohl věnovat Matějovi, nechal jsem bývalé ženě dům, bydlím v malém bytě, jsem zadlužený, ale za to, že jsem získal Matěje do střídavé péče, mi to stojí... A přestože nemáme se ženou srdečné vztahy, nechci, aby na to Matěj nějak doplácel. Když jsme na nákupu, nezapomenu mu připomenout, aby koupil mamince dáreček, nemluvím o ní před synem nijak hanlivě, nesnažím se mu ji vymazat z hlavy, jako to dělá ona. Do našich rozbrojů ho nezatahuji. To je jen mezi námi a on má přece právo na oba rodiče. Potřebuje otce i matku!“ Na otázku, jak vůbec Petr mohl ustát, aby se nenechal zatáhnout do bitvy, kterou s ním rozehrála jeho žena, má jen jedinou odpověď: „Kvůli Matýskovi jsem ochoten ustupovat, neřešit přes něj osobní věci a popřít sám sebe. Mám ho moc rád.“


Touhu po pomstě nezastaví nic...

Pokud si prolétnete zprávy s kriminální tematikou, mohlo by se zdát, že případy, kdy na vyhrocené vztahy svých rodičů doplatí dítě, jsou čím dál častější a otřesnější. Ale kriminalistka Alena Kolářová tvrdí, že se stávaly odjakživa a nijak dramaticky nestoupá ani jejich počet, ani brutalita. „Jen se o tom všem mluví více než dříve. Obzvláště ty případy, v nichž figurují děti, se detailně medializují, a proto získáváme mylný pocit, jako by jejich počet stále narůstal a způsoby byly stále krutější,“ vysvětluje.



Asi nejvíce v posledních letech svou brutalitou šokovala kauza Honzíka Rokose (5), kterého v roce 2007 utýrala a ubodala jeho matka Antonie Stašková se svým druhem, recidivistou Pavlem Greplem, a to jenom proto, aby se malý Honzík nedostal do péče svého otce. Honzíkův otec usiloval o vrácení Honzíka, jenž mu byl soudně svěřen, už několik měsíců, ale policie nedokázala Staškovou s Greplem, potulující se s chlapcem po celé republice, nalézt. Způsob, kterým dvojice zavraždila malého Honzíka, byl obzvlášť krutý. Stašková nejprve píchla chlapci do pravého před­loktí injekci se vzduchem. Když se nic nedělo a chlapec stále žil, vzala nůž na chleba a začala do Honzíka bodat. „Stála s klukem u jámy, kterou jsem pro něj vykopal, povídala si s ním a přitom do něj bodala,“ vypověděl Grepl u soudu. Po bodnutí prý chlapec trpěl ještě skoro čtyři hodiny, dokonce se šel ještě vyčůrat za auto a matku prý ujišťoval: „Neboj, mamin­ko, já ti neumřu...“ Grepl pak odnesl umírajícího chlapce do auta, položil ho na zadní sedačku a udusil ho dlaní, prý aby se už netrápil. Vrcholem bezcitnosti a arogance bylo, že nůž, kterým byl Honzík zavražděn, pak je­nom pachatelé otřeli od krve a dále si s ním krájeli chléb. Na otázku soudce, proč se matka nepokusila dítě umírající v bolestech zachránit, odpověděla, že by ho zachránila, jen kdyby věděla, že jí ho nevezmou, a kdyby věděla, že ho nebude mít jeho otec... Stašková byla odsouzena na 24 let, Grepl na 20.



Honzíkovi vrazi pocházeli ze sociálně slabých poměrů, měli minimální vzdělání a podprůměrnou inteligenci. Nicméně, ze své praxe nevidí Kolářová žádnou souvislost mezi vzděláním, brutalitou trest­ného činu, jeho motivem atd. „Trestný čin spáchaný na dítěti, sexuální zneužití dítěte či jeho zneužití k pomstě partnerovi jsou činy, kte­ré páchají lidé napříč všemi sociálními skupinami. Mezi pachateli jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, psychologové, učitelé, stejně jako lidé bez vzdělání,“ říká kriminalistka. Mají ale jedno společné: V případě lidí, kteří vlastní dítě použijí, aby se pomstili druhému rodiči, jde o jisté osobnostní vady. Jsou to lidé, kteří zne­užijí toho, že znají dokonale slabé stránky svého partnera, na něž pak bez zábran udeří, a ti, kteří neumějí zacházet s vlast­ními emocemi. Neovládnou je, nechávají se jimi smýkat. „Konkrétně pomsta je jednou z nejsilnějších emocí vůbec. Člověka, který je posedlý pomstou, nezastaví nic, dokud něco neprovede.“


Téměř happy end

V případě Price S. ze San Francisca zahrál důležitou roli ve znovunalezení jejích dětí Facebook. Price byla v šoku, když zjistila, že její manžel, s nímž se rozváděla, odešel a vzal s sebou i jejich dvě děti – dvouletou dceru a ročního syna. Matka se je marně snažila 15 let najít. Kontaktovala policii i soukromé detektivy. Pak zkusila štěstí na internetu. Založila si profil na Facebooku a začala hledat. Jednoho dne uspěla – našla svou dnes sedmnáctiletou dceru a šestnáctiletého syna. Vyšlo najevo, že otec děti záhy opustil, protože nebyl schopen se o ně starat, a nechal je v dětském domově, odkud si je vzali pěstouni. Jejich rodinu dnes děti považují za svou. Bohužel pro Price děti nemají zájem se s ní, tedy svou biologickou matkou, ani setkat.



Shledání po 22 letech

Ladislava S. z Rumburka nevěřila vlastním očím, když vloni v červnu našla přes Facebook svého syna, kterého už 22 let neviděla. Nyní 26letého George vzal v roce 1988 její tehdejší manžel a odletěl s ním za oceán. „Když jsme se tehdy s manželem rozcházeli, vyhrožoval mi smrtí, pokud mu chlapce nenechám v péči, a tak jsem přistoupila na radu právníka, abych rozvod uspíšila dočasným svěřením syna do manželovy péče,“ vypráví Ladislava. Pak sice kontaktovala policii, ale bylo to k ničemu. Vloni zkusila na Facebook zadat jméno a věk svého staršího syna a jeho profil se jí zobrazil. „Napsala jsem mu: ‚Jak se máš?‘ A on odpověděl: ‚Dobře. A kdo jsi?‘ ‚Tvoje máma,‘ odpověděla jsem,“ vypráví Ladislava. George byl v šoku. Otec mu totiž řekl, že jeho matka zemřela při autonehodě. „Po týdnu mi uvěřil, že jsem opravdu jeho matka,“ říká Ladislava. A George za ní brzy přiletěl. První setkání prý bylo rozpačité, ale během pár dní nalezli ztracené pouto a došlo i na oslovení ‚mami‘. George získal nejen matku, ale i nevlastního mladšího bratra Patrika, který se řízením osudu narodil na den stejně jako starší Jiří...



  • Vybrali jsme pro Vás