Vaše „vesmírná objednávka“ na ideálního partnera zněla tentokrát zcela jasně: „Hledám někoho laskavého, se smyslem pro humor, milujícího, ale příjemně nezávislého, přitažlivého a přirozeně věrného zároveň, někoho, koho bude zajímat můj smích i moje slzy. Někoho, kdo ví, co chce, a dokáže to získat vlastním úsilím.“ Jak je tedy možné, že „objednávka“ na partnery, se kterými jste vždy (i tentokrát) skončila, by zněla spíš takto: „Hledám někoho hrubého, kdo baví všechny okolo, ale doma jen bručí, je chladný, ale přitom žárlivý, má tak nízké sebevědomí, že si ho musí napravovat neustálými nevěrami, je soustředěný jen na sebe a nade vším a nade všemi musí mít neustálou kontrolu.“ Proč si ze tří bilionů mužů vyberete vždy stejně „nevhodného“ partnera, skončíte vždy ve stejné patové situaci, nezávisle na tom, kolik konkrétních předsevzetí jste u předešlého rozchodu učinila?!
Kdo si vybírá?
Vědomě si samozřejmě všichni přejeme dávat i dostávat lásku. Potíž je v tom, že naše partnery nevybírá naše vědomí, ale spíš naše nevědomí. Zatímco vaše vědomí je zaneprázdněné vytvářením předsevzetí a plánů, jakého partnera už nikdy ne a jakého ano, vaše nevědomí už dávno flirtuje s podobným partnerem, jakého jste nedávno opustila. Vaše vědomí je snadno ošáleno, protože nový partner se bývalému nemusí zvnějšku ani chováním podobat. To proto, že ani jeho vědomí (tedy to, co mimo jiné řídí, jak se prezentujeme navenek) nemá v této situaci velkou rozhodovací moc. Je to jeho nevědomí, které flirtuje s vaším nevědomím.
Jak se utvářely vzorce, kterými se nevědomí řídí, můžete dlouze zkoumat. Pro většinu z nás jsou formovány nejranějšími zážitky z dětství, tedy především tím, jak vypadal náš vztah s rodiči. Zda se přerodil v naši důvěru či spíš nedůvěru ve svět. Zda jsme něčím byli traumatizováni a zoufale se snažíme přehrávat si v touze po vysvobození tuto situaci znovu a znovu. Zda si vybíráme takové partnery, s nimiž budeme moci zůstat v poli známého, protože neznámé je někdy strašidelnější než nepříjemné známé – pokud jste zvyklá na chladné partnery, co si udržují odstup, jak byste vlastně zvládala emoční zmatek, který by ve vás mohla vyvolat náhlá blízkost a intimita? Důvodů, proč naše vzorce vznikly a proč se určitá situace opakovala tolikrát, že se vzorcem stala, může být bezpočet. Někdy se těžko dohledávají, protože není ani tak důležité, jak hrozivě určitá situace vypadala zvenčí, ale jak hrozivá byla naše reakce. Mnohé z našich vzorců nejsou výsledkem jedné obrovské rány, ale bezpočtu plíživých, téměř nepostřehnutelných kopanečků, které způsobí, že je naše sebedůvěra natolik narušena, že představa, že by se nám mohlo dařit, je prostě nepřípustná...
Někdy se setkáte s názorem, že stále se opakující nepříjemné situace jsou lekcí, kterou se máte naučit. Dívejte se na to, jak chcete. Konečným výsledkem stejně vždy bude, že jste to vy, komu tyto vzorce momentálně ničí život, a že jste to také vy, kdo je může pozměnit.
Strach z nového já
Prvním krokem je dovolit si být jiná, změnit se, troufnout si připustit novost, což znamená, že nebudete vědět jak. Tento strach je nejčastějším důvodem, proč se lidé, kteří už o svých vzorcích vědí a kamarádce u vína dokážou dát dokonalý psychologický rozbor sebe sama, neodhodlají k žádným skutečným proměnám. Přitom z definice věci vaše nové já musí být neznámé – jak jinak by mohlo být nové?! Pokud se chcete změnit, musíte být ochotná projít obdobím „nevědění“.
Mnoho z našich vzorců se opakuje z naší hluboké touhy mít věci pod kontrolou a z přesvědčení, že „víme“. Někde hluboko v sobě možná „víte“, že jste neschopná, nepřitažlivá, nezasloužíte si být milována, pokud si pro druhého nejdřív nezlámete obě nohy. To „nevědomé vědění“ zajistí, že si váš kritický pohled najde ujištění i v reálném světě: partnera, který vás uráží, odmítá, kritizuje a nikdy mu nic není dost dobré. Trpíte sice, ale aspoň víte, jak v tom chodit.
Je velmi pravděpodobné, že pokud se nacházíte v nějakém dobře patrném, výrazném, opakujícím se vzorci, má velmi podobný vzorec i váš partner, jen obráceně. Je-li odtažitý, je možné, že ho v dětství například zavalila „láskou a péčí“ opičí matka a jakákoli snaha z vaší strany o zcela normální přiblížení mu to neblaze připomíná. Jeho automatickou reakcí může být stažení sebe a odstrčení vás, přestože po blízkosti vlastně touží. Některé vzájemně se doplňující vzorce jsou vcelku neškodné. Jistě si vybavíte aspoň jeden pár, kde jeden z partnerů neustále mluví a vysílá jako rádio téměř bez přestávky, zatímco druhý skoro vždy mlčí a poctivě plní roli posluchače, jenž od okolí nevyžaduje žádnou pozornost.
Dynamika mnohých párů je nastavena tak, že (někde nenápadně, jinde zcela zřejmě) rozhodování je v rukou jednoho, zatímco druhý během soužití totálně zpasivní. Přitom je možné, že s někým jiným by se to ani jednomu z nich nestalo, první partner normálně není nijak zvlášť posedlý kontrolou a druhý partner si v pasivitě jinde nijak zvlášť nelibuje. Často se stane, že se nám člověk zprotiví právě pro ty vlastnosti, které nás nejdřív k němu tak mocně přitahovaly. Vše je otázka míry. Je rozdíl mít tak trochu navrch a rozdíl šikanovat partnera s tím, co si má vzít na sebe či v kolik má být doma z práce. Každý se bude ze začátku chtít jevit jako lepší a charakterové vlastnosti, které pak v dlouhodobém soužití přerostou přes hlavu, dávkuje měrou, která je vlastně přitažlivá. Žena, která se později ukáže jako dominantní kontrolorka, se nejprve může jevit jako silná, samostatná osobnost. Muž, který se později ukáže jako chladný a odtažitý, se nejprve může jevit jako někdo, kdo umí dát vlastní prostor a nevtíravě udržuje zdravé hranice soukromí.
Provokujete?
Někdy dochází k tomu, že našimi vzorci partnera vlastně provokujeme k chování, které je pak automaticky potvrzuje. Manžel může být lehce bohémský typ, který si nepotrpí na přílišné plánování. A přesto manželka s oblibou vytahuje plánovací témata jako malování či dovolenou s naprosto nepotřebným předstihem. Fakt, že bohémský typ musí řešit letní dovolenou v listopadu, ho nutí reagovat rozmrzele, protože se cítí provokován, a nakonec ztratí zájem úplně. To samozřejmě manželku jen utvrdí v tom, že musí všechno zařídit sama... Však to znáte. Její automatickou reakcí budou výčitky, což způsobí, že se manžel ještě víc stáhne a vztah ztratí intimitu. A to vše jen kvůli drobným nevědomým vzorečkům.
Když se chceme vypořádat se závislostí na nefunkčních vztazích, musíme se učit uvědomovat si, jak partnery provokujeme ke stále stejným nefunkčním vzorcům a jak se na ně díváme přes brýle, které vyhovují minulosti ve smyslu, že jí přitakávají. Čím lépe se budete znát, tím zřetelněji budete vidět své vzorce jen jako impulsy či puzení, ne nutně jako jediné či pravdivé řešení situace. Přestože je to paradox, lepší vztah začíná vaším lepším novým já.
