Jako malá jsem byla hubená a vytáhlá. To se změnilo asi v deseti, kdy mi postava zmohutněla. Zhubla jsem zase na střední, na intru, kde se zase tolik nejedlo, a já získala krásně štíhlou ženskou postavu. Obdiv mužů na sebe nenechal dlouho čekat a já si s nimi začala ještě stále se skoro dětskou nevinností pohrávat. Vlastně jsem si tolik neuvědomovala tu proměnu. Možná i proto, že jsem dospívala pomalu a na základce svá kila navíc jaksi úplně neviděla, zkrátka nebyla pro mě (stejně jako opačné pohlaví) tehdy podstatná. Jak moc důležitá jsou, jsem pochopila za několik let, kdy jsem kila – a to skoro půl metráku – znovu nabrala. A hezká ta změna nebyla, a to myslím, i co se lásky týče.
Krása rovná se štíhlost...
Boubelatá postava podle mě není nic hezkého. Absolutně nesouhlasím s tím rčením, že vůbec nezáleží na tom, kolik vážíte, ale jak se oblékáte a jak svá kila umíte nosit. Tohle vám říkají jen ženy, které vás chtějí uchlácholit. No ano, je fakt, že jsem muže, i když jsem vážila kolem sta kilo, přitahovala. Jenže, mělo to řadu háčků. Ty jsem si ale uvědomila až s odstupem času.
Ano, nikdy jsem neměla nouzi o zájem mužů, jenže jejich typ se měnil, jak kila přibývala a ubývala.
Já byla štíhlá do svých cca 25 let. Hodně štíhlá, ač s ženskými tvary. Prostě prototyp sexy blondýnky, o které sní spousta atraktivních mužů. Musím ale říct, že jsem se svým tělem nezacházela vůbec hezky, což se mi ostatně potom po letech vymstilo a projevilo ve výrazném jo-jo efektu. V té době jsem to tak nebrala, žila jsem naplno, studovala školu, kterou jsem si vysnila, do toho stíhala neuvěřitelné množství večírků.
Můj stravovací režim byl strašný, jenže já jsem prostě – zahlcená všemi těmi zážitky a v touze si je dopřát, přestože jsem neměla tolik peněz – jídlo zkrátka vynechávala, aby zbyly peníze na večírky. Nebo to byla jen výmluva. Protože hubnout tím, že nejím, se mi hodně líbilo. A byla jsem nesmírně šťastná, čím víc se moje váha přibližovala pětapadesátce. To ale všechno skončilo poté, co jsem dostudovala. Začal normální život se všemi starostmi a tím, že jsem začala jíst a jíst stále a stále více.
Zajídání smutku
Od žen s nadváhou slýchávám, že za to může jejich špatná funkce štítné žlázy či dědičnost. To je blbost. Tedy, říkají-li to mladé ženy. Mám totiž s řadou z nich osobní zkušenost, která jejich tvrzení vyvrací. Všechny, co jsem znala a které svá velká těla na toto sváděly, si pravidelně po cestě z hospody hluboko po půlnoci dávaly hamburger či dva a hranolky nebo potom doma vyplenily ledničku. Ne, nevěřím, až na mizivé procento lidí, a to i z toho důvodu, že jsem si tím i já sama prošla, že si za svou tloušťku nemůžeme samy. Tedy, svým špatným životním stylem, hrůzným stravováním, nedostatkem pohybu nebo chybným rozvržením stravy...
Jenomže, a to je taky velká pravda, můžete mít načteno, co chcete, můžete mít navržený dokonalý ‚dietní‘ plán od odborníků, to nepomůže, nebo jen dočasně, protože kila nejsou jen na těle, ale především v hlavě. Jídlo je, jak jsem pak brzy zjistila, požitek, zážitek, antidepresivum, zkrátka ‚lék‘ na všechny bolesti a způsob, jak si život udělat radostnější, alespoň na tu chvíli.
A tak jsem i já začala jíst. Nejprve z nudy, když jsem po absolvování univerzity nesehnala práci a pořád dřepěla doma, a pak taky ze smutku, když jsem nedokázala zvládnout svůj stávající vztah, ve kterém se až přespříliš projevily rozdíly našich povah, které nebyly tak zřetelné, když jsme se vídali jen přes víkend.
Věděla jsem, že se musíme rozejít, jenže to bylo po sedmi letech těžké, a tak jsem po každovečerních hádkách, kdy se za mnou můj partner vždy zastavil z práce, vždy poté, co odešel, skončila u ledničky, kde jsem všechnu tu hořkost zajídala. Pak ale přišla změna, tedy několik změn. Přestěhování do jiného města, tudíž osamostatnění od rodičů, práce, rozchod a nový partner. Co ale zůstalo, byl můj (druhý) extrémní vztah k jídlu.
Jedla jsem nepravidelně, tedy především nesnídala, obědvala až pozdě odpoledne a vynahrazovala si vše večer. Jídlem si konejšila všechny nezdary, jako jím přidávala do života sousto po soustu radosti. A pak mi bylo najednou 28, byla jsem znovu po rozchodu a ručička váhy se mi poprvé přesunula přes osmdesát. A bylo to ještě horší.
Boubelka a mladíček
Všimly jste si, že si štíhlé ženy vybírá jiný typ mužů? Nemyslím tím, že mají muže stejně tak štíhlé nebo sportovní. Podle mě si výrazně boubelaté ženy prostě vědomě volí přednostně muži, kteří mají nějaký psychický problém. Třeba trpí nedostatkem sebedůvěry či jsou zklamaní z lásky s těmi ‚modelkami‘ a chtějí mít prostě už klid a jistotu, kterou snáze najdou u ženy, jež sama nemá díky svým přebytečným kilům dostatek sebevědomí, proto jim jednak neuteče za jiným a také jim za hezký vztah bude, řekněme, vděčnější.
Je fakt, že i žena s normální postavou prostě narazí na zoufalce, ale spíše obézní žena si je přitáhne, ani neví jak. A má to svou logiku a taky jistou danost, související s archetypy. Jenom si vzpomeňme na pravěké sošky kyprých Venuší. Co v nich muži viděli? Nebyl to ideál krásy, byl to ideál plodnosti. Pravěká Venuše byla zkrátka spojována s mateřstvím, byla to jakási matka rodu, ideální matka. A tak si podle mě i ten typ ‚Venuší‘ v současnosti vybírají muži, kteří hledají náhradní matku. A to se vší tou nekritickou láskou a péčí, kterou jim ona (alespoň v jejich představách) jako ta nejsprávnější matka dokáže poskytnout. Zažila jsem to ostatně na vlastní kůži.
Čím více jsem měla kil, tím mladší jsem měla muže. Lichotilo mi to, protože jsem si bláhově myslela, že vypadám tak mladě. Mohlo to tak částečně být, to jistě, ale to by se mé následující vztahy nemohly opakovat jako přes kopírák. Vždy to byl prostě výrazně mladší muž, třeba ještě student, který se ke mně nastěhoval a já mu poskytovala veškerý servis, včetně výrazně většího podílu na fungování společné domácnosti, i co se financí týče.
S tím prvním jsem si proto musela najít ještě jednu práci, a protože mi pak nezbývala síla, doplňovala jsem si ji horami čokolád po nocích. A když jsem si pak stoupla na váhu, která ukázala 102 kg, propadla jsem panice. Ne, nevšimla jsem si toho, i když jsem si byla nucena kupovat stále větší oblečení, protože jakoby nebyl čas se sama sobě věnovat. Vlastně si mě, tedy mého těla, moc nevšímal ani můj tehdejší partner. Nahou mě v podstatě ani neviděl, protože jsem se před ním a i sama před sebou – po jedné jeho velmi nelichotivé poznámce – neustále zahalovala a i sex jsme odbývali polooblečeni. Jenže ani ta chvíle mě nedokázala změnit, tedy můj přístup k lásce, k sobě samé, své duši i tělu. To přišlo až později.
Bylo to tehdy, když se mi v životě objevil další muž, který se zdál jiný než ti předešlí. Především tím, že na mně nebyl finančně závislý. Zamilovala jsem se a nějak přirozeně trošku zhubla. I sex nám lépe fungoval, zkrátka, jako bych si neměla na co stěžovat. Jeho závislost na mně, tedy to, že jsem ho opět svým způsobem táhla, jsem přičítala svým špatným návykům z dřívějška. Ostatně, i on tvrdil, že to tak nechce, ale nějak to zkrátka vyplynulo.
No, a potom jsem najednou slavila svoje 32. narozeniny a začala jsem myslet na budoucnost. Jenomže on ve svých 26 nechtěl o žádných závazcích ani slyšet. Zkoušela jsem ho přesvědčit znovu a znovu a pohrozila i rozchodem. Překvapilo mě, že se ho to ani moc nedotklo. A tak jsme se skutečně rozešli. Bolelo to, to je jasné, a kila zase přibyla.
Rozum i cit
Chtěla jsem dítě, ale nechtěla slevit ani z požadavků na partnera. Zkrátka už jsem nehodlala opakovat své chyby. A tak si dala od mužů pauzu. Během ní a o samotě jsem si začala uvědomovat celou svou situaci a samu sebe. Cítila jsem, že se ve svém těle obaleném tukem necítím dobře, a to nejenom psychicky. Do schodů že se zadýchávám a nevydržím nosit kdysi milované vysoké podpatky, protože mě bolí plosky chodidel z té tíhy, kterou musejí nosit. Nehledě na to, že se nemohu oblékat tak, jak bych chtěla, i protože jednak v konfekční velikosti 46 toho mnoho sexy nenajdete, ale taky moc sexy sama o sobě nevypadáte. A tak jsem se rozhodla, že zhubnu. Jenomže ono to nešlo.
Drastické hladovky jsem už nedokázala vydržet a navíc si uvědomovala, že stejně nikam jinam nežli k jo-jo efektu nepovedou, ale ukáznit svou životosprávu mi nešlo. Zvláště když, jak už jsem říkala, byla má touha po jídle přímo úměrná mé duševní nepohodě. A pohody jsem si já, osamělá, toužící po muži, rodině, lásce a tohle všechno nedostávající, moc neužila.
Jenže nejsem ten typ, co se dlouho utápí v sebelítosti. A tak jsem si prostě jednoho dne uvědomila, že bych si měla především říct, co skutečně chci, koho chci. A definovat si ho i v souvislosti s mým tělem. Tušila jsem, že toho teď se svou váhou moc nenadělám, alespoň se mi to stále nijak zvlášť nedařilo, zároveň jsem nechtěla muže, kterému by nevadila má nadváha – takovým jsem už nevěřila, stejně tak, jako se mi mé tělo zkrátka nelíbilo.
Tahle situace se zdála neřešitelná. Já ale řešení našla, tedy vysnila jsem si ho. Chtěla jsem muže takového, který si dokáže představit, jaká jsem byla, řekněme, o třicet kilo hubenější, a který mi k tomu dopomůže, bude mě v tom podporovat, ale něžně, jemně, s láskou. Zdálo se to jako šílené, ale šílené se brzy stalo skutkem. Asi vážně funguje takové to přání přesně vyslovené a vyslané do vesmíru. To mé bylo vyslyšeno.
Happy end?
Petra jsem poznala přes pracovní mail. Byla jsem tehdy v jakési dobré náladě a po pár výměnách pracovních informací jsem s ním jemně zaflirtovala. Překvapilo mě, když mi to ve stejně jemné formě vrátil. A tak to vlastně celé začalo. A pokračovalo dvouměsíčním psaním a telefonováním, ve kterém jsme si vzájemně svěřili víc než kdykoliv a komukoliv jinému. Zajásala jsem nesmírně už na začátku, kdy mi svěřil, že je o pět let starší, rozvedený a důvodem jeho rozvodu bylo, že jeho bývalá žena kariéristka nechtěla dítě. Mé nevýslovné nadšení pokračovalo i tehdy, když jsem mu svěřila svůj náhled i záměr ohledně postavy.
V tom jsme se báječně shodli, tvrdil, že postava se dá vylepšit a že on se dívá nejprve na obličej, do tváře ženy že se dokáže zamilovat. No, a do té mojí se pak při prvním setkání skutečně zamiloval. Stejně tak jako já do něho. I problém vzdálenosti – já z Plzně a on z Prahy – jsme vyřešili velmi brzy tím, že jsem si v Praze našla práci a po třech měsících vztahu se za ním odstěhovala.
Bydlíme spolu už více než půl roku. Jsem šťastná a hubnu. Také tím, jak se o mě Petr stará. Skutečně dostál mému přání... Hlídá mne, abych pravidelně a správně jedla, sportujeme spolu – jezdíme na kole, chodíme plavat, hrajeme tenis. Už mám o 15 kilo méně, než když jsem se k němu stěhovala. A věřím, že to bude stále lepší. A ani to příliš nebolí. Pochopila jsem, i díky Petrovi, mnohé... Třeba to, jak lživé jsou ty řeči typu, že máme mít rádi své tělo, ať je jakékoli. Nemůže být jakékoli, protože se to s láskou k tělu právě přímo vylučuje. Pokud bychom ho skutečně měli rádi, chtěli bychom, aby bylo zdravé. A to s pytlem tuku možné není.
