Pocházím z malého města, kde se všichni znají a vidí jeden druhému do talíře. Každý rozbírá, co si jeho soused koupil a co naopak ne, kam jel na dovolenou a kolikrát měsíčně pere velké prádlo. Hrůza! Proto jsem ani na chvíli neuvažovala, že bych studovala u nás, v té naší drbárně. Přihlásila jsem se pro jistotu hned na čtyři vysoké školy v Praze.
Když jsem se na jednu z nich po odvolání dostala, úplně jsem se vznášela. Euforie mě brzy přešla, protože jsem mezi spolužačkami byla za chudinku. Všechny měly značkové oblečení, auta a taky movité přátele. Jen já, husa z venkova, téměř nic. Bohužel jsem ani krásy moc nepobrala, nebo jsem si to v té době alespoň myslela…
Hned jak jsem se trochu rozkoukala, začala jsem si shánět nějakou práci. Nebylo to tak snadné, jak by se z nabídek mohlo na první pohled zdát. Často chtějí spoustu doporučení, někde dokonce zálohu předem, a někde zase s člověkem jednají jako s kusem hadru. Postupně jsem vyzkoušela práci v call centru, hlídání malých dětí přes agenturu a také uklízení v nemocnici. Všude to bylo nakonec stejné. Malý plat a vysoké daně…
Bez peněz se studovat nedá
Po prvním semestru jsem byla na dně. Z domova mi posílali měsíčně tři tisíce, které mi ještě pravidelně vyčetli. Nezaplatila jsem z toho ani podnájem, natož jídlo a skripta. O nějakém ošacení ani nemluvě. Dokonce už jsem začala uvažovat o ukončení nebo přerušení studia, když mi do očí padl inzerát.
Noční klub přijímal hostesky. Jaké hostesky? ptala jsem se sama sebe. Houby, lehké holky potřebují! Tak proč to nenapíšou rovnou… Jenže ten inzerát mi nešel z hlavy. Kdo se dozví, co dělám po večerech a nocích? A jaký je v tom rozdíl, když člověk spí s někým z lásky, nebo ze zvědavosti, anebo jen pro peníze… Přemýšlela jsem asi tři dny a potom se rozhodla: vyzkouším to!
Za poslední peníze jsem si koupila rtěnku, na nic jiného jsem už opravdu neměla. Přihlásila jsem se na recepci a tam mě odvedli k šéfce. Nebyla to žádná ‚bordel mamá‘ jako z filmů, ale úplně normální ženská v sukni a halence, taková šedá kancelářská myška.
Šla jsem do bordelu
„Tak mi napište číslo občanky, věk a váhu, podepište převzetí klíčů od pokoje a bude to všechno! Můžete jít vydělávat!“ řekla mi unaveně a hodila mi přes stůl svazeček klíčů. Během deseti minut byly formality vyřízeny… Byla jsem tak překvapená, že jsem ani neprotestovala.
Pokoj jsem měla jakoby pronajatý a platila nájem. Zbytek výdělku byl můj. Nikdo nekontroloval, zda mám jednoho nebo pět zákazníků. Moje věc, moje riziko, moje výdělky i ztráty… První noc jsem měla jeden kšeft a nebylo to zdaleka tak hrozné, jak jsem si představovala. Hodinka práce a hotovo.
Ale abych to zase nelíčila v moc růžových barvách – někdy přišel týpek, že by mu člověk ani ruku nepodal, natož něco… Ale prachy jsou prachy. A když bylo nejhůř, mohla jsem zavolat ochranku. Takhle jsem to dělala půl roku a celkem prosperovala. O pokoj jsem se střídala ještě s jednou holkou a obě jsme byly spokojené a slušně vydělávaly. Ale potom, vlastně díky přednáškám z ekonomie, jak minimalizovat náklady a maximalizovat zisky, jsem dostala nápad. Budu podnikat!
„Poslyš, nechtěla bys dělat pro mě?“ zeptala jsem se svojí ‚kolegyně‘ jednou, když jsme se střídaly, a ona kývla. Bylo jí celkem jedno, pro koho dělá, hlavně když budou peníze. A já si, vzorná studentka se samými výbornými, postupně pronajala čtyři byty nedaleko centra města. Jednotné zařízení, jednotné ceny. I holky jsem najala tak, abych v každém bytě měla blondýnu i černovlasou, hubenou i plnější. Víc prozrazovat nebudu, to je obchodní tajemství, že… Práce se jen hrne a já vydělávám víc než slušně, to asi není třeba zdůrazňovat. Jen s rodiči to mám těžké.
Moje podnikání vynáší
„Holka, jsi tak hubená! A kdy nám představíš nějakého přítele? Neměla bys už mít nějakou známost?“ ptá se máma starostlivě a já se jí nedokážu ani podívat do očí. Ani táta není se mnou moc spokojený. Představoval si, jak mi našetří na malý byt a jak bude chodit na vycházky s vnoučaty. Jenže já se domů nevrátím a vnoučat se asi taky jen tak nedočká…
Končím vysokou školu a závěrečnou práci píšu o svém podnikání. Samozřejmě ne úplně, ale už teď se to mému profesorovi moc líbí. A to jsem ještě neodhalila všechny své trumfy!
„Kláro, ten podnikatelský záměr a postupná expanze podniku – to je opravdu skvělé! Z vás by si mohli jiní brát příklad!“ říká mi a já se musím v duchu jen smát. Kdyby, chudák důvěřivá, jen tušil! Možná, až získám titul inženýra, mu všechno povím. Pozvu ho k sobě do ‚továrny‘, jak se smíchem přezdívám svému bytu. Nechávám si totiž ty nejdůležitější zákazníky, abych měla jistotu, že je o ně dobře postaráno a dohodí mi další.
Vím, že mě za moji otevřenou zpověď možná odsoudíte, ale co jsem mohla dělat, když jsem chtěla studovat? A abych utišila výčitky svědomí, které občas mám, dávám peníze i na charitu. Tak snad nejsem až tak zkažená, jak to vypadá. Anebo ano?
