Ideálně krásný muž. Jaký vlastně je? Štíhlý, vysoký, s dlouhýma nohama a rukama? Svalnatý, ramenatý, s úzkými boky nebo s výraznými stehny? Silný, zarostlý a s chlupatou hrudí, která je považována za symbol mužnosti? S tělem hladkým, aby byly vidět všechny svaly, které si s námahou vypracoval v posilovně? Měl by mít jemné, skoro až dívčí rysy? Nebo naopak rysy výrazné, ostře řezané a hranatou bradu, která je v literatuře popisována jako znak odvahy, neústupnosti, a někdy dokonce jako rys dobrého charakteru?
Blíží se ideálu mužské krásy spíše agent 007 Daniel Craig, anglický elegán Daniel Day-Lewis nebo rozevlátý šansoniér Serge Gainsbourg? Je prototypem krásného muže silák Bivoj, nebo uhlazený Dorian Grey, jak ho popsal milovník krásy Oscar Wilde?
Symetrické proporce
Krása je subjektivní a značně relativní. Často se nám může zdát krásným někdo, kdo má k ideálu na hony daleko, protože nás zaujal svými vlastnostmi nebo nějakým činem. Pokud však zůstaneme u fyzické krásy, relativita má své hranice a někde mezi nimi se skrývá to, co se dá označit jako ideál. Postaví-li před vás někdo několik vám zcela neznámých mužů rozdílných typů, abyste z nich vybrala toho, který se vám zdá nejkrásnější, zcela jistě nezvítězí muž se zakrslou postavou, s příliš dlouhým tělem a krátkýma nohama ani ten s propadlým hrudníkem. Vítězem se s velkou pravděpodobností nestane ani muž s kulatými rameny, ochablými svaly či vystouplým břichem.
Ovšem ani extrémní svalovec s proporcemi kulturisty. Francouzský šansoniér Serge Gainsbourg může sice některým ženám připadat charismatický, jenže krása není totéž. Těch žen, co by mu daly přednost před Danielem Craigem, bude podstatně méně, takže ani on by nevyhrál. Zato představitel Jamese Bonda by měl šance více než slušné. Ankety o nejkrásnějšího, nejpřitažlivějšího a nejvíce sexy muže planety totiž v posledních letech vyhrává jako na běžícím páse. A?důvod? Proporce. Krása se skrývala ve správných poměrech a?proporcích již v dobách antických umělců.
Zlatý řez
Za dokonalou formu je v estetickém vnímání považován tvar, který nejvíce lahodí lidskému oku. Podle názorů umělců a filozofů žijících čtyři tisíce let před Kristem i podle desítek výzkumů a průzkumů ze současnosti mu nejlépe lahodí takový tvar, který je co do poměrů vnímán jako symetrický a vyvážený neboli harmonický. Sochaři tvořící v klasickém období starověkého Řecka, například Praxitelés nebo Lyssipos, hledali symetrii a vytvářeli kánony, podle nichž pak tvořili své sochy a především pak mužská atletická těla.
Lyssipos, dvorní sochař Alexandra Velikého, přišel s následující představou o?ideálních proporcích: hlava se musí do těla vejít osmkrát. To ale samozřejmě nemůže stačit, správnou délku musí mít končetiny a trup v poměru k délce nohou. Protože antičtí umělci (a?o mnoho století později i jejich renesanční následovníci, například Leonardo da Vinci) byli často také vášniví matematici, měřili nejrůznější typy lidí, počítali, poměřovali, hodnoty zprůměrovali a výsledkem bylo dokonalé tělo, které lahodí oku největšího počtu lidí. Jestliže krása spočívá ve správných proporcích a poměrech, správné poměry spočívají ve zlatém řezu (to je poměr 0,618 : 1).
Filozofové zabývající se estetikou našli na lidském těle zlatý řez v poměru délek nad a pod pasem. Hranicemi jsou další dvě zúžení na lidském těle: krk a noha těsně pod kolenem. Podle tohoto kánonu vytvořil Michelangelo svého Davida, který je dodnes za ideál mužské krásy považován. Na Davidovi není nic malého, nic velkého, nic krátkého ani dlouhého, všechno zkrátka ladí do nejmenšího detailu, protože je to průměrné…
Krasavec, nebo průměr?
Anglický psycholog a antropolog Francis Galton si už v roce 1883 všimnul, že splynutím fotografií většího počtu obličejů lze vytvořit obraz složené tváře, kterou většina lidí pokládá za přitažlivější než jednotlivé obličeje, ze kterých se právě ten výsledný skládá. Galton sice svůj experiment prováděl s fotografiemi žen, ale ideální podoba muže se dá najít úplně stejně. Výsledný obličej muže, který bude většině lidí připadat jako nejkrásnější, vznikne tak, že se mnoho různých obličejů zprůměruje. Je to stejné, jako když antičtí a později renesanční sochaři hledali dokonalé tělo. Veškeré odchylky, jako třeba moc velký nos či oči příliš blízko nebo naopak příliš daleko od sebe, harmonii narušují, a nejsou proto žádoucí.
Krása je průměrná, což může být dobrá zpráva pro všechny, kteří s velkým nosem „bojují“. Dokonalé symetrii se sice blíží málokdo, ale když se podíváte na soutěže o nejkrásnějšího muže (nebo nejkrásnější ženu), zjistíte, že si jsou všichni podobní. Při zběžném pohledu je od sebe pořádně nerozeznáte. Kdyby soutěžil takový Bolek Polívka, na prvním místě by se asi neumístil, ale rozhodně byste si ho zapamatovali. Důkazem, že ideál mužské krásy se vyznačuje průměrností, jsou romány pro ženy. Aby splnily svůj účel, musí hlavní hrdinové splňovat měřítka krásy.
V každém příběhu narazíte na popis podobný tomuto: „Jeho výšku odhadovala tak na sto osmdesát centimetrů, možná sto osmdesát jedna. Měl pevné rysy, ani moc úzké nebo široké, dokonale vykrojené rty, mužná ramena, štíhlé boky a pod upnutými džínami se mu rýsovaly dlouhé svaly. Když na ni upřel své hluboké oči, podlomila se jí kolena.“ Daniel Craig nebo Brad Pitt, současné mediálně známé idoly krásy, jako vyšití…
Vyzáblí a nehezcí
Pohled na mužskou krásu ovlivňuje stejně jako pohled na krásu ženskou móda, oblečení a životní styl. Ve středověku byl ideálem mužské krásy spíše muž urostlý, svalnatý a zarostlý, zatímco v období baroka a rokoka byl kladen důraz na mnohem větší upravenost, uhlazenost a jemnost, jaká se nosila třeba v antice. Dnešní metrosexuálové nejsou žádnou historickou novinkou. Co však novinkou je, jsou někdy až neduživé typy objevující se na přehlídkových molech. Britský odborník na módní trendy Johnathan Phang v listu The Independent napsal, že vizážisté a návrháři vytvářejí ideál krásy z nedomrlých hochů, s nimiž by před několika lety žádná dívka na diskotéku nevyrazila, a že mnozí modelové se začínají podobat ženě připomínající anorektičku. „Modelingu se najednou mohou věnovat lidé, kteří o tom ještě nedávno nemohli ani uvažovat, protože platili za vyzáblé a nepohledné.“
Sociologové však tvrdí, že tento trend by většinový pohled na mužskou krásu změnit neměl. Vyzáblí muži předvádějí oblečení, protože mnozí návrháři chtějí šokovat a přitáhnout pozornost, ale v nejrůznějších soutěžích o muže roku stále vyhrávají ti, kteří svojí postavou připomínají mramorového Davida. David je v naší kultuře nadčasový. Je harmonický a objektivně krásný. Odchylky ale mohou být mnohem zajímavější a symetrická krása bez hloubky nejenže ztrácí kouzlo, ale je i nudná.
