Stalo se v jednom baru ve dvě hodiny ráno: „Drink?“ – „Ani ne.“ – „O. K. Tak jak se jmenuješ?“ – „Daniela.“ – „Ale já myslím celým jménem.“ – „Jo jasně, Míková.“ – „Přidej si mě na fejsu, jo? Někdy někam zajdem...“ Je velice pravděpodobné, že tihle dva už se nikdy neuvidí, nicméně alespoň po nějakou dobu budou možná udržovat, a třeba i intenzivní, virtuální styk.
Zvědavosti se neubrání ani jeden a na všech možných sociálních sítích prolustrují skrz naskrz profil toho druhého. Situace z baru nad ránem se takhle párkrát do měsíce zopakuje s dalšími lidmi a oběma pěkně roste strmou řadou počet „přátel“.
Jako byste se v tom příběhu trochu viděla? Telefony a informační technologie bezesporu usnadnily komunikaci, lidi přiblížily a smazaly bariéry vzdálenosti. Ale jako s každou novinkou, která se infiltruje do života, dochází postupně i na další aspekty. Mobily, tablety, aplikace..., ještě jsou to stále jen pomocníci, které využíváme a ovládáme v případě potřeby, nebo už oni ovládají nás a my jsme pak otroky vlastních závislostí? Sbližují nás, ale zároveň i rozdělují. A jak mění vztahy?
Nudné seznamování
Seznamovací rituály mezi mužem a ženou jako by vymizely. Zlenivěli jsme. Když se dva neznámí dají do řeči, motivace zaujmout nebo něco zjistit o tom druhém je jiná než v dobách, kdy jsme se nemohli jistit mobily nebo svými „alter ego“ na sítích. Vybojovat si jedno telefonní číslo naškrábané na kusu papírku byl triumf, který ovšem obvykle byl jen prvním krokem. Když už někdo zabodoval, nenechal si ujít šanci vidět znovu osobu, která ho zaujala. Ostatně, moc jiných cest, jak ji/jeho poznat lépe, než fyzický kontakt nezbývalo. Chtělo to odvahu. Mnohem větší, než se vejde do 160 znaků.
Když se dnes dva náhodně kdekoli potkají, je tu ještě pořád šance na skvěle strávený čas s někým zábavným a konverzačně zdatným a možná vás během té doby ani nenapadne vytáhnout telefon z kabelky. Zkuste si však přehrát posledních pár náhodných konverzací a možná zjistíte, jako by i ony byly zhuštěny do minima. Mnoho lidí se paradoxně těší až na okamžik, kdy sami usednou k počítači s tím, že vše ostatní o dotyčném dopátrají na síti.
Přirozený výběr a boj o „kořist“ tak trochu s technologiemi vymizel. Napsat někomu e-mail už je oldschool, a to nemluvím o klasickém dopisu. Slohová cvičení a dlouhá vyznání už asi od mužů nečekejme. Naučili jsme se vyjadřovat stručně, formulovat myšlenky do zkratek. Ostatně nedávno kamarádce přistála v mobilu pozvánka na rande asi v tomto duchu: „THNX za včera <3. Vidíme se ASAP? Navrhni kdy-kde :* XOXOXO“
Tajemství vs. minulost
Pokud na první rande přece jen dojde, ruku na srdce, kolik z nás skutečně bude mít před sebou pana Tajemného. V jedné epizodě seriálu Jak jsem poznal vaši matku chce Ted jít na rande s holkou, kterou právě sbalil. Vzájemně si slíbí, že nikdo předem nebude googlovat a lustrovat toho druhého. Když o novém úlovku řekne partičce, všichni hned žhaví tablety a smartphony. Ted ale argumentuje: „Nechci bezpečnostní prověrku. Chci dobrodružství a vzrušení. Mám-li si vybrat mezi tajemstvím a minulostí, chci tajemství.“
Má to své kouzlo. Může to být pěkná fuška skutečně nezačít vypisovat jméno a příjmení do okna internetového vyhledávače, ale triumf vůle se občas vyplatí. Ještě stále existuje hrstka lidí, kteří při seznámení dají na základní instinkty a primární komunikaci tváří v tvář. Virtuální profil kdekoli na síti napoví hodně. Dá se z něj vyčíst a poskládat poměrně solidní mozaika. Ať už je z většiny pravdivá, či ne. Ale ochudit se o tu zjišťovací hru a o momenty překvapení by byla škoda.
U telefonu Zelenka, můžu mluvit s vaší dcerou?
Ačkoli to zní jako prehistorie, pamatuji si na dobu, kdy mít doma telefon (ten, co se dnes označuje jako retro) bylo zbožným přáním. Do naší rodiny přišel na sklonku osmdesátých let. Často jste nestihli zvednout telefon jako první, takže rodiče měli poměrně přesný přehled o tom, kdo vám volá, a následně jste byli podrobeni výslechu, co je zač ten „Zelenka“. Pamatuji si na hodiny prosezené v předsíni na zemi se sluchátkem u ucha, kde se odehrávaly nekonečné dialogy a také první nesmělé pokusy o svádění a navázání vztahu.
Láska přes smajlíky
Dnes probíhá prakticky tatáž hra, jen na jiných platformách. Za méně snahy více ovoce. Když mi kamarádka nedávno oponovala, že opravdu ty moderní prostředky komunikace nesnáší, protože jsou „odosobněné, bez emocí, bez verbálních prvků“, ukázala jsem jí displej a sjela jen posledních pár hodin chatu na WhatsAppu s mým milým-vzdáleným. Hemžilo se to všemi možnými (i nemožnými) emotikony a obrázky, odkazy na YouTube, souvislou větu aby jeden pohledal.
Spousta z nás rozvine neuvěřitelné rozhovory v rámci elektronické komunikace, umíme být vtipné a vůbec, archivy všemožných chatů by spolehlivě zásobovaly Carrie Bradshaw a byly by tak skvělým materiálem nejen pro Sex ve městě. A stejně tak muži. Kolikrát jsou mnohem výstižnější a zábavnější právě při chatování. A mnohdy kamenná srdce a pokerové tváře se ve virtuálu mění v „cíti“. Na pomoc přichází armáda srdíček, květin, polibků… Kamarádka Linda se mi nedávno svěřila s něčím, co mě překvapilo: „Poslední dobou si s přítelem radši píšu. Vím, že je to blbý, ale když se vidíme, přijde mi to takový nemastný neslaný. Když mi píše, je to takové vycizelované, promyšlené, vtipné...“
Haló, já jsem tady! Před tebou...
Když jste ve společnosti, bavíte se s přítelem, manželem či kamarádkou, soustředíte se plně na toho, s kým fyzicky jste, nebo trochu neslušně ve stejnou dobu vyřizujete paralelně i svůj virtuální život? Případně rozčiluje vás, když ten, s kým právě jste, datluje něco do mobilu? Soustředit se na TADY a TEĎ začíná být pro mnoho lidí čím dál tím obtížnější. Mají panický strach, že v online světě jim mezitím něco zásadního uniká. Rozhlédněte se v restauraci a zkuste spočítat stoly, kde se plně a stoprocentně věnuje jedem druhému a neasistuje u toho mobilní telefon nebo tablet.
Kamarád Martin si mi tuhle postěžoval, že už holky nebude zvát na večeře. „Připadám si, jako když jsem dělal rezervaci pro tři lidi. Nejde o žárlivost. Je to vrchol neslušnosti. A vlastně to hodně vypovídá o ní samotné. Taková holka mě prostě nebaví. A v ten moment asi evidentně ani já ji.“
Roste počet nevěr, nebo odhalení?
Nadáváme na mobily, že přispívají k rozpadu vztahů. Kolik znáte zlomených srdcí, kterým zvědavost nedala a v kyberprostoru objevila druhé životy svých partnerů. Řada psychologů doporučuje zbytečně nepátrat. Dodávají ale, že samy technologie za nic nemohou. Nevěra, avantýry, pokušení tu byly, jsou a budou a statisticky se jejich počet nijak zásadně nemění. Jen se radikálně zvýšilo číslo těch odhalených. Právě kvůli náhodným zprávám a nechtěným omylům je mnoho lidí doslova lapeno v síti.
To, když si jako můj známý zapomenete ve svém chatovacím okně mobilní aplikace vypnout funkci lokalizátoru. Nastávající pak nemusí být žádná slečna Marplová na to, aby odhalila, že místo „otravné služební cesty do Plzně“ si budoucí exženich právě užívá vířivku horského hotelu. Zbraně k odhalení ovšem dává do placu sám nevěrník. Mnohdy nevědomě, nepozorností, ale jak říkají některé studie, častokrát alibisticky vlastně touží, aby tajemství bylo odhaleno.
Mami, jak jste se seznámili?
Kdykoli zaznamenám nějaké veselé online historky, vždycky si vzpomenu, jak se seznámili moji rodiče: První polovina sedmdesátých let, nedělní vlak ku Praze a v něm trampové, co s kytarou a celtou utíkali alespoň do víkendové svobody... Tihle dva na sebe narazí v kupé a z improvizované, ale poměrně krátké konverzace, která je oběma milá, vzejde touha potkat mou maminku aspoň ještě jednou. Jenže v tom kupé se jaksi nestihly předat kontakty. Táta dal do kupy základní potřebné indicie: Květa a výzkumný ústav, snad pro biochemii? Pátrací mise byla úspěšná. Po obtelefonování pár výzkumáků si mámu našel (jasně, měl výhodu jména, Jana by se asi hledala hůř) a už neponechal nic náhodě.
Co tím chci říct? Že svým dětem jednou, až se zeptají, nechci vyprávět příběh z baru nad ránem, ale raději historku podobné té z vlaku? Ne, tak to není! I vztah, který začne pozváním na sklenku ve dvě ráno a rozvine se na digitální půdě, může být skvělý a trvalý. Všechny tyto komunikační nástroje, stejně jako pistole nebo nůž, se stávají nebezpečnou zbraní až v momentě použití. A stejně jako spousta jiných prostředků můžou být jak dobrým sluhou, tak zlým pánem. Záleží na přístupu a nastavení.
