Zničí váš vztah tisíce mikrokompromisů? Kolikrát během dne neuděláte to, co byste chtěla, jen proto, aby byl klid? Abyste se všichni vyhnuli konfliktu, aby se už rychle rozhodlo, abyste se nemusela k něčemu vyjadřovat, necítila se ohrožená... Schválně, je vám následující rozhovor povědomý?
Žena: „Co si dáš k večeři? Nemáš na něco chuť?“
Muž: „To je jedno. Co chceš?“
Žena: „Co karbanátky? Mám je zmražené, bylo by to rychle.“
Muž: „Karbanátky ne.“
Žena: „A co teda?“
Muž: „Co třeba těstoviny?“
Žena: „Těstoviny jsem měla včera k obědu. A co si objednat pizzu?“
Muž: „Když já mám fakt chuť na těstoviny.“
Žena: „No dobře, tak těstoviny...“
Vaše vůle
Drobnost, řeknete si možná. Ale dva miliony takových drobností? To už není tak příjemná představa. Vztahoví poradci se shodují, že to, co vám vadí na začátku vztahu, bývá hlavním zdrojem rozchodů na jeho konci. Jinými slovy, drobnosti, které v adrenalinovém opojení vzrušení, touhy a zamilovaných nadějí snadno přehlédnete, narostou do obřích rozměrů, když splaskne ochranná bublina zamilování a také, když si představíte, že po deseti letech je tato drobnost znásobena stotisíckrát.
Násobení se děje vždy, kdy sama sebe donutíte ke kompromisu (a kompromisem může být i to, když před něčím zavíráte oči), ale nedokážete to sobě nebo partnerovi odpustit. Cenou za možnost odpuštění je totiž až příliš často to, že bychom se nejdřív museli pohádat, rozzlobit, nazvat to, co vnímáme jako nepravosti, pravým jménem. Povaha těchto vztahových témat se různí stejně, jako se různí lidé. Může se jednat o spory o to, jak se zachází s rodinným rozpočtem, vychovává se dítě nebo se tráví volný čas. To jsou obrovská a zásadní témata, která pokrývají velkou část života, přestože v každodennosti se pak hádáte o drobnosti nebo zdánlivě nepodstatné věci. Zvenčí to může působit malicherně, ale zúčastnění partneři dobře tuší, že se jedná o bitvy možná na malém území, které však rozhodují o celkovém směřování páru.
Tyto mikrokompromisy samozřejmě nejsou jedinou věcí, která může zničit vztah. Záleží na mnoha dalších faktorech jako osobnostní rysy, celková životní situace apod. Ale spolu s tím, jak opadává naše zamilování a okouzlení, jsme čím dál méně ochotní v těchto mikrokompromisech pokračovat. A to, jak situaci nastavíme od začátku, může rozhodnout, jak moc a v čem se budeme muset snažit na konci. Pravdou totiž je, že v převážné většině vztahů je jeden partner tím, kdo skoro vždy udělá tento mikrokompromis, a druhý partner tím, jehož vůle je skoro vždy prosazena. Děje se to tak nenápadně, že si ani nelze všimnout, že jeden partner se vždy vzdává a druhý partner vždy „vítězí“.
Svatá, nebo dokonalá obchodnice?
Nutno dodat, že toto nastavení je zcela v pořádku, pokud vám nijak nevadí, jste si jej vědoma a dokážete v něm spokojeně žít. Pak totiž neděláte kompromis, ale jste buď vysoce tolerantní, velmi rafinovaná obchodnice, nebo svatá. Tolerantní člověk dokáže přijmout stanovisko druhého, aniž by se vzdával svého, aniž by ho to vnitřně sžíralo. Rozdílnost a pestrost lidských povah a přání mu je téměř posvátná nebo zcela přirozená a dokáže se v tomto světě pohybovat tak, aby všem bylo učiněno zadost. V našem příkladu s večeří by tato diskuze dopadla zřejmě tak, že by si každý nakonec udělal své vlastní jídlo. Rafinovaní obchodníci a stratégové mají většinou větší plán, který je pro ně důležitější než to, podle koho se bude každý den večeřet. Jistota klidného soužití je pro ně větší výhra, možná proto, že trpí emočními úzkostmi, nebo proto, že tento konkrétní partner poskytuje něco, o čem se bojí, že by nikde jinde nenašli. Může se jednat o cokoli od peněz po duchovní rozměry.
Pokud nezapomínají, proč vlastně s tímto partnerem jsou a jaké výhody jim toto soužití přináší, může jejich vztah právě díky mikrokompromisům fungovat uspokojivě pro obě strany, aniž by se hromadila zášť a pocit nespravedlnosti či nevyrovnanosti. Svatí lidé nemají žádná osobní přání, milují všechny a všechno a požadavky a preference druhého tudíž nemají do čeho narazit. Dovolíme si předpokládat, že tento článek nečte ani jeden svatý, a tak tuto variantu rozebírat nebudeme. A pokud přece jen mezi vámi nějaký takový je, chceme ho poznat.
Jak se pozná mikrokompromis?
Jedním z poznávacích znamení mikrokompromisu je, že pokud byste byla sama, pro něco takového byste se nikdy nerozhodla. Nezůstala byste večer doma, když víte, že vaši přátelé plánují jít do kina na film, který byste ráda viděla (bohužel partner s vašimi přáteli příliš nekamarádí, a tak pro klid doma kino raději ani nezmíníte). Tohle je jednoznačné, jindy může trvat velmi dlouho, než rozpoznáte, o co přesně se jedná, protože jsou fatálně nenápadné... Zhasnuté světlo, když vy byste ho radši měla rozsvícené. Těstoviny, když vy byste si radši jen osmahla karbanátek. Zhlédnutí tohoto filmu, když vy byste radši viděla tamten. A dokonce až po pověstné zvednuté záchodové prkýnko, které byste vy sama měla jinak celou dobu dole.
Dalším poznávacím znakem je, že tato témata připadají směšně a trapně zanedbatelná i těm, kterých se týkají a které iritují. I vy sama víte, že se můžete naučit usnout se zhasnutým světlem, sníst těstoviny místo karbanátku a podívat se na jiný film, než jste chtěla. Ano, samostatně viděno je to opravdu jako zrnko písku, které dopadne na vaše bedra. Ani ho necítíte. Ale když takových zrnek bude milion, budete mít pocit, že jste zavalená těžkou hromadou. A útěcha, že venku všude kolem je krásný pestrý svět, vám moc nepomáhá, protože jediné, co v tu chvíli jste schopná vnímat, je hromada písku.
Jak kompromis zabíjí toleranci?
Potíž s tímto nastavením je v tom, že tyto mikrokompromisy v podstatě zabíjejí naši schopnost tolerance. Tolerance totiž vyžaduje ponechání a uchránění si vlastního prostoru, ze kterého můžeme dovolovat ostatním náš prostor sdílet. Mikrokompromisy totiž ohlušují náš pocit svobody. Logickou otázkou samozřejmě je, proč byste měla žít s někým, s kým se musíte chránit a bránit. Často se však stává, že „vítězící“ partneři ani netuší, že vám malé kompromisy vadí nebo že je vůbec děláte. Je-li partner rozumný a vstřícný, stačí se s ním domluvit na novém řádu. Prostě přijme fakt, že žádní dva lidé si vždycky nepřejí to samé, ale to neznamená, že má vždy vyhrát jen jeden. Pokud to nedokáže – není to partner.
Pokud vás tisíce sebemenších kompromisů ničí a frustruje, musíte si samozřejmě s partnerem promluvit. Ale není možné od nikoho očekávat prudké změny přes noc. Radši počítejte s tím, že ještě mnohokrát budete muset sama sebe zastavit těsně před tím, než vyřknete další „No tak dobře, jak chceš ty.“ A možná budete muset ještě stokrát laskavým prstíkem ukázat partnerovi „Hele, zase to děláme...“ Do té doby můžete na každý mikrokompromis, který vám uklouzne, hledět jako na dar lásky, který svému partnerovi dáváte. Váš partner si snad uvědomí, že dary jsou vzácnější, když se vyměňují navzájem. Pokud mu to neustále nebude docházet, neustále mu to něžně připomínejte.
