V devatenácti jsem byla ostrá mladá Štírka. Žárlivá spíš víc, než míň. Přiměřeně hezká. Veselá a naprosto neznalá, jak funguje spořádaná domácnost. Žila jsem prvním rokem s kamarádkou v pronajaté žižkovské garsonce a byl tam děsivý binec. Doma vládla babička a máma, které mě rozmazlily a do domácích prací vůbec nezapojovaly, natož abych věděla, že aby jídlo bylo k jídlu, chce to znát pár základních postupů. Tak jsem tehdy znala jenom dva – míchaná vajíčka a hranolky pečené v troubě. Jednoho dne proběhla akce „kulový blesk“ – výměna spolubydlících. Kamarádka se odstěhovala do domku ke svému novému příteli, vzala s sebou naše dvě kočky, a můj nový přítel ke mně. Byla to láska na první pohled i sex. O deset let starší. Srb. Mířil přes Prahu do New Yorku. Jeho přítelkyně, Chorvatka, měla za měsíc přijet za ním. V mezičase jsme se potkali my dva…
Nebyla to úplně snadná situace. My dva zamilovaní, jejich vztah byl už tehdy nahnutý, a ona na cestě. Poprvé mě píchlo u srdce, když vyslovil větu: „Maja nejela se mnou, protože dokončuje doktorát na univerzitě. Z literatury. Už má jeden univerzitní diplom z filozofie. Lehká panika. Asi je ta jeho skoro ex dost chytrá. Já mám jen maturitu. A za sebou propadák u zkoušek na kulturologii na filozofické fakultě. Následovala sebezáchovná myšlenka: literatura a filozofie. To musí být jistě šedá, obrýlená a nudná myš. Jistá jsem si tím však nebyla. Těch pět týdnů před jejím příjezdem jsme s Vladem žili v té naší žižkovské garsonce a pod vlivem koktejlu erotických a zamilovaných hormonů se problém „Maja“ moc neřešil. Jen tu a tam padaly poznámky.
„Ty nevytíráš hned po vykoupání sprchový kout? To bys měla. Maja má vždycky doma tak čisto a voňavo…“ Nebo: „Ty nevaříš? Maja skvěle umí plněné papriky, hovězí polívky a saláty na sto balkánských způsobů, peče štrúdly a dokonce i chleba…“ Manýry po balkánsku vycepované ženy v domácnosti pro mě tenkrát byly španělskou vesnicí. Zatím jsem je pouštěla jedním uchem dovnitř, druhým ven. Co na tom, že Maja byla podle jeho slov tak skvělá, měla zlaté srdce, uměla šít i vyšívat, znala řecké filozofy a z celého toho zlatého srdce Vlada adorovala. Já byla o deset let mladší než ona a Vlado se do mě přece zamiloval!
Jenže pak se objevila. Nastěhovala se do bytu jejich společného kamaráda, který už zatím zmizel kdesi v New Yorku. A trpělivě denně čekala na Vlada, který pendloval mezi dvěma byty. Mně říkal, že s ní už nic nemá. Vídá se s ní, jen aby nebyla v cizí zemi tak sama. Co říkal jí? Netuším. Prý se neptala… Poznámky, co všechno Maja umí, dělá, vaří a zvládá (a vůbec při tom tak hloupě nežárlí jako já), začaly moji štíří duši dohánět k šílenství. Ještě jsem slavnou Maju neviděla a už jsem ji nenáviděla. V mých představách se její obraz podobal bohyni. Bytosti, která nemá chybu a je dokonalá ve všem, co dělá a co kdy dělala. Toto přesvědčení se vkrádalo do našeho vztahu, do mého sebevědomí. Já pořád pálím ty pitomé papriky, přesoluju polívky a oblečení nezašívám, ale děravé vyhazuju. Nemám IQ na doktorát a moje srdce černočerně žárlí. Proč tedy nezůstal s ní?
Směr nenávisti
Existují psychologické výzkumy o trojúhelnících mezi amazonskými indiány. Podle nich, když je trojúhelník nastavený dva muži na jednu ženu, největší nenávist probíhá mezi dvěma soky. Když jsou naopak dvě ženy na jednoho muže, mají obě tendenci nenávidět jeho. Vztah mezi ženami je popsán jako rezervovaný. Asi nemám geny amazonské Indiánky, protože já ji nenáviděla. Ne jeho, ale ji. Stav pendlování mezi ní a mnou trval rok. Emoce zloby byla pro mě tak toxicky nepříjemná, protože se mísila se smutkem a mindráky, že nikdy nemám šanci být lepší než ona. Jednou jsem ji letmo zahlédla v našem oblíbeném klubu. Byla hezká, ale ne oslnivě. A byla starší. A i tak vypadala. Mých devatenáct a půl bylo tehdy v mé mysli snad jedinou devízou. Jinak jsem pořád dokola propadala chmurám a mindrákům, které ještě umocňovalo, jak hezky o ní on mluvil. Své ódy vždy završil slovy: „Ale neboj. Tebe miluju nejvíc na světě.“
Její existence ve mně, pravda, nevyvolávala stavy zrovna pozitivní, ale stala se i další zajímavá věc v mé psyché. Ona mě inspirovala, motivovala ke změně. Naučila jsem se za ten rok neuvěřitelné. Starat se o domácnost (Maja má vše tak pěkné čisté a voňavé – to by bylo, abych to já neměla ještě čistější a voňavější). Vzali mě na vysokou (to by bylo, abych časem taky nějaký ten into diplom neměla!). Naučila jsem se vařit široké spektrum balkánských jídel bez pálení a přesolování. A předstírat, že nežárlím. Taky chci mít přece zlaté srdce! Dá se říci, že než se s ní rozešel a nastěhoval se ke mně, proměnila jsem se z postpubertální rozmazlené holky v ženu, která hravě zvládá domácnost i studia a vše, včetně trojúhelníku, aspoň naoko, dává s bohorovným klidem i emočně.
Musím přiznat, že to opravdu bylo čím dál lepší. Nenávidět někoho a žárlit je velmi vyčerpávající. Otravovalo mi to život. Setkala jsem se s vlastními stíny. Jednou jsem si v polospánku představovala, jak je ta žena mrtvá. Probrala jsem se v šoku, co se to se mnou děje. Přát někomu smrt? Odkud to jde? Intuice mi říkala, že není dobré v něčem takovém být. Rozhodla jsem se, že touto cestou už nepůjdu. Snažila jsem se tedy aspoň trochu vzít ji na milost. Nebýt tak příšerně majetnická. Vlado chce být v budoucnosti se mnou. Když má člověk někoho rád, proč by mu měl proboha zakazovat ostatní kontakty? S ní nespí. Se mnou ano. S ní už nežije. Se mnou ano. Opravdu tu musí být děsně sama. V cizí zemi, v rozpadajícím se vztahu. Koneckonců za spoustu hezkého, co na něm je, můžu vděčit jistě i jí. Byli spolu sedm let. Za tak dlouhou dobu ve dvojici ledacos společného zažijete a v lecčems se ovlivňujete. Hodně se jeden od druhého naučíte. Tak proč bych ji měla, proboha, nenávidět!? Vlastně to šlo, obrátit postoj. A bylo mi, světe div se, najednou mnohem lehčeji. I když neříkám, že žárlivost zmizela úplně. To ne. Ale nenávist ano. A světlých chvil přibývalo. Není to příjemné emoční prostředí pro člověka, někoho permanentně nenávidět…
Pak jsme se potkaly. Náhodou. Ve městě. Já šla s ním a ona nakupovala. Skoro jsme do sebe narazili. Nešlo situaci neřešit. To, jak důsledně se on celý rok úspěšně snažil, abychom se my dvě nepotkaly, nestačilo. Podle sebe soudím tebe. Čekala bych, že mi Maja minimálně vyškrábe oči. V mysli mi vyvstaly všechny scénáře o hysterických bývalkách, které „následovnicím“ rvou vlasy a syčí na ně jako kočky. Jenže ona ne. Asi má amazonské geny, blesklo mi hlavou. Byla totiž milá. I přes to, co se stalo. Rezervovaná. Spíš než nenávist jsem z ní cítila tichou bolest. Najednou mi začalo být trapně. Moje bojové naladění zmizelo úplně. Žárlivost vystřídal těžko definovatelný smutek. Možná jsem si podvědomě vzpomněla, jak mi bylo, když mě opustila moje první láska v kvůli někomu jinému.
Rozchody zkrátka bolí
Má-li být vztah partnerstvím, nejen tahanicí o moc a cáry energie, člověk nemůže partnerovi přikazovat, s kým se smí a s kým se nesmí vídat. Nemůže ho kontrolovat. Nemůže ho udržet u sebe násilím, ať už fyzickým nebo psychickým. Je to pod úrověň obou stran. V našem případě bylo vše pochopeno bez zbytečných slov. Ona pochopila, že on se zamiloval. A že se k ní nevrátí, protože má jinou. Že tyhle věci se nedají vymňoukat, ani vydupat. Já pochopila, jak moc je mu jí líto a jak ji má rád jako člověka, ale nemůže se k ní vrátit, protože chce být teď se mnou. Ostatně taky jsem to jednomu klukovi udělala. Byl tak hodný, ale prostě jsem ho nemilovala dost na to, abychom mohli být partneři...
Časem si to sedlo úplně. Ona si našla nového muže, já a Vlado jsme se rozvedli. A zůstali přáteli. Dokonce všichni tři. Když touto změnou situace „vyšuměly“ sexuální majetnické softwary a zůstali jen tři lidé, najednou se mezi námi otevřelo úplně jiné pole. Přátelské veskrze. Maja má opravdu grácii, styl, inteligenci a je velmi šikovná, zábavná a inspirativní. Možná i já pro ni. A Vlado má novou ženu. Mladičkou. Asi to chudinka chvíli nebude mít jednoduché – přece jen vyvdala dvě pořádně vlivné bývalky. Na druhé straně má i velké štěstí. Nejsou totiž krvežíznivé a to opravdu poslední, co by je zajímalo, je její muž zpátky po jejich boku...
Jiná situace
Každopádně je pochopitelné, že ne vždy může být jeho bývalá partnerka tak fajn, jako byla v mém případě Maja. Může být podobná spíš mně na samém počátku příběhu. Naštvaná. Zoufalá. Žárlivá. Může ho chtít zpátky, a tím pádem vás pořádně nenávidět. A otravovat vám život i vztah. Může mu neustále psát, někam ho tahat, volat. A partner, který se ještě přes rozchod s ní vnitřně doopravdy nepřenesl, bude reagovat. Bude jí podléhat. Bude vás s ní více či méně nápadně srovnávat, bude vyprávět historky co ona…
Vy s ní – chtě nechtě – budete konfrontována. Důležité je nepropadat v takových chvílích panice ani mindrákům. Většina z nás má spíš tendenci sama sebe podceňovat než nadceňovat. Automaticky nám na mysli vytanou pochyby a sama sebe s ní začneme srovnávat. A vidíme tisíc důvodů, proč je ona dokonalá a my ne. Vězte, že to tak s největší pravděpodobností vůbec není. Pod závojem obav a nesebedůvěry totiž nejste schopná vidět její chyby. Kdybyste ji poznala blíž, možná to nebude bohyně jako z bájných pověstí. Spíš zjistíte, že je to žena jako vy, s pozitivy, normálnostmi i negativy.
Když vám podobné situace ve vztahu vadí, řešte je. Že partner stále mluví o své bývalé lásce, může znamenat ledacos. Možná se ještě nesrovnal s rozchodem. Pak by to chtělo celou záležitost dočistit. Možná, že si vás potřebuje k sobě více zavázat či vás mít trochu jinou (i když to nezkouší zrovna šikovně). Možná disponuje menší vztahovou citlivostí (nemusí ani tušit, jak moc se vás to dotýká) a možná zaujímá postoj, že dobrý partnerský vztah unese vše, včetně minulých tajemství. Jak by asi podobné chování přijímal od vás? Jsou partneři, kteří se tím, jak mluví o svých ex, nenápadně chvástají nebo si zvyšují ve vašich očích kredit. Nezřídkakdy je v tom i zrnko podvědomé pomsty. Parter vidí, že vás řeči o bývalých přítelkyních trápí, a možná vyvolává žárlivost, a tak naschvál „přilévá oleje do ohně“, aniž by sám tušil, že se za tím skrývá něco, o čem s vámi nedokáže otevřeně promluvit. Nuance jsou jemné a vždy to chce jediné – upřímnost.
