Předchozí generace měly v partnerství jednu relativní výhodu. Scénář jako přes kopírák: Krátce po seznámení plány na svatbu, pak první dítě, budování společné domácnosti, druhé dítě... A dnes? S rodinou se čeká, podle statistik se ženy vdávají nejčastěji až po třicítce, muži v průměru ještě o pět let později. Nejdřív je totiž důležité vybudovat kariéru, cestovat, vyzkoušet si všechno možné, až pak začínáme hnízdit.
Přirozený harmonogram partnerství však vypadá jinak:
„O přetažených vztazích mluvíme ve dvou významech,“ říká psycholog a partnerský poradce Pavel Rataj. „Ten první je mediálně a společensky známější – jedná se o dlouhodobější partnerství většinou nesezdaného páru bez dětí či dalších závazků, kdy jeden či oba partneři nechtějí udělat další krok vedoucí k potvrzení, prohloubení, ujištění závaznosti… Obvykle to začne skřípat kolem sedmého osmého roku vztahu. Přetažený vztah v tom druhém významu je stav, kdy nesoulad není vidět na první pohled, o to zákeřnější a mnohdy i fatálnější však je. Jde o dlouhodobý vztah, možná manželství, které se nachází v krizi, je plný pochybností, odcizení, nudy, nezájmu a únavy.“ Obě tváře přechozených vztahů mají jedno společné – přestaly se vyvíjet, pulzovat. Oddálení a stereotyp je větší než blízkost a intimita.
Společné projekty
Podle odborníků netrpí přechozenými vztahy pouze životní partneři. Do krize, která se v případě vztahů bez závazků dostavuje kolem šestého roku trvání, se dostávají také firmy, společnosti či hudební skupiny. Možností, jak přechozenému vztahu předejít, jsou tzv. společné projekty. V určitých obdobích vztah potřebuje nové impulsy. Může jimi být stavba domu, budování firmy, děti. „Pokud budeme mluvit o běžném pohodlném komfortním vztahu, něco většího by se mělo stát do čtyř let, něco do osmi,“ podotýká Pavel Rataj.
„Mělo by to být něco, co vztah trochu zpevní a trochu zatíží, trochu uklidní, zaváže, prohloubí a zároveň rozruší. Partnerský vztah je o dynamických silách přibližování se a oddalování se.“ Důležitý je však podle něj i samotný začátek – hledání správného spoluhráče. Po dvou až třech letech spontánnosti a automatičnosti totiž „dojde palivo“ a partneři musejí začít pravidelně dodržovat dobrou emoční a vztahovou životosprávu. „Musejí užívat potřebné vitaminy laskavosti, dávání, dotyků, společné aktivity, blízkosti a oddálení, musejí se naučit vstupovat do světa druhého, nehodnotit ho a snažit se mu porozumět v jeho odlišnosti. Nebát se někdy pohádat a umět se udobřit. Prevencí jsou efektivní dotyky – mnoho lidí si mylně myslí, že dotyky mají být jen hezké, hřejivé a laskavé, někdy se ale partnera musíme dotknout i nepříjemně, konfliktně a možná i zraňujícně, ale důležité je, aby poměr převažoval na stranu pozitivního.“
Léčba dítětem
Krizí přechozeného vztahu si prošli také Anna s Lubošem. Seznámili se krátce po Lubošově svatbě. I když se Anna bránila svazku se ženatým mužem, nakonec neodolala. „Už tenkrát mne mělo zarazit, proč si Luboš hledá jinou partnerku jen tři měsíce po svatbě. Omlouval to tím, že svatba byla po sedmiletém vztahu určitý druh vyústění. Bez lásky, nadšení. Nemůžu říct, že by mezi námi šlo o kosmickou extázi, prostě hezký vztah, který pomalu plynul. Luboš se po několika měsících dokonce rozhodl, že se rozvede,“ popisuje Anna začátky svého vztahu. Následovalo dalších sedm let s Lubošem – bez větších problémů, poklidně, vyrovnaně.
„Pak se to stalo. Zatímco já se už cítila na založení rodiny, Luboš se dál zdráhal. Až když jsem pohrozila rozchodem, protože není důvod, proč bychom měli být dál spolu, podvolil se a na dítě kývnul. Samozřejmě že je život s potomkem v mnoha směrech náročnější, ale myslím, že mi Luboš musí dát za pravdu, že i intenzivnější. Sice chvíli trvalo, než si Luboš našel k synovi cestu, ale prý to tak muži mají. Zajímají se spíš o děti až ve věku, kdy začnou být více akční. Pokud existuje nějaká hranice rozpadu vztahu, tak se ji podařilo překonat evidentně za minutu dvanáct,“ říká o svém životním příběhu Anna a ještě dodává: „Další krize by měla přijít až za čtyři roky. Uvidíme, třeba ho přesvědčím na sourozence. Nebo si postavíme dům a zasadíme strom.“
Řízená pauza
Možností uzdravit přechozený vztah je hned několik. Vždy velmi záleží na zralosti a sebereflexi partnerů. „Většina možností je založena na probuzení zájmu o vztah. Právě sebereflexe v kombinaci s dostatečnou motivací vás může přivést k článkům, knihám, workshopům, k terapii zaměřené na vztah… A když nic nezafunguje, není kam spěchat, na rozchod je čas…“ podotýká psycholog Pavel Rataj a pokračuje: „Většinou volíme něco, čemu se říká neodborně ‚pauza‘ a odborně nucená separace, což je odloučení na tři až šest měsíců, kde je většinou doporučována individuální terapie pro partnery… Když nezafunguje ani toto, posledním řešením je rozchod a nový vztah… Právě i nový partner po delší době neúspěšného snažení je někdy efektivnější pro návrat než další trápení se. Tato varianta je však spíše z těch nejkrajnějších a nejméně doporučovaná, pravděpodobnost jejího úspěchu není příliš velká a celkem často se stává, že když se konečně jeden z partnerů vrací a chce růst a posouvat původní stagnující resp. upadající vztah, druhý partner již plánuje budoucnost s někým jiným.“
Co z toho všeho vyplývá? Že je velmi důležité na průběhu vztahu pracovat včas a hlavně průběžně. Myslet si, že zabere svatba, dítě nebo dům? To by byla chyba. Svatební fotky vyblednou, děti odrostou, dům se jednou dostaví… V okamžiku, kdy se jeden projekt schyluje ke svému konci, je na čase pracovat na dalším. Zároveň ale není možné upínat se jenom na jednu jedinou společnou věc. V okamžiku, kdybychom o ni přišly, sesypal by se náš vztah jako domeček z karet. Určitě si hledejte zájmy a aktivity, jež byste si zamilovali oba, cestujte, povídejte si. A nebojte se změn ani toho být chvíli sami. A hlavně, nemá smysl testovat si vztah a partnera několik dlouhých let. To, jestli je on ten pravý, poznáte do dvou, maximálně tří let.
