Že interaktivní seriály od Telltale nejsou žádným výstřelkem originality, už jsme si tak nějak zvykli, ale své místo na trhu si vždy najít dokázaly. Na slavných licencích založené krátké epizody jsou ideální odpočinkovou variantou k náročnějším titulům. Jenže tyto hry stojí a padají s kvalitou scénářů a ty mají u Telltale bohužel klesající tendenci.
Jeden z vzácných okamžiků, kdy po vás hra něco chce,
U Strážců Galaxie pak tento negativní trend vyvrcholil. Zatímco po první epizodě jsem ještě jako věčný optimista mohl doufat v postupné zaplétání dějových linek a prohlubování vztahů mezi postavami, nejpozději u té třetí jsem pochopil, že toho se tu nedočkám.
Strážci Galaxie v podání Telltale jsou jen slepencem klišovitých scének, z nichž polovina nemá pro vyprávění příběhu větší smysl a slouží jen k natahování hratelnosti. Ale budiž, co si budeme povídat, ani komiksový originál není zrovna vrchol scenáristického umění, o filmové adaptaci raději ani nemluvě. Jenže tam se sází na napínavé akční pasáže prokládané vybroušenými dialogy, které se na čtenáře/diváky sypou s takovou kadencí, že ani nestačí přemýšlet nad tím, jestli to vůbec dává nějaký smysl.
Engine, který Telltale používá, pamatuje dinosaury.
Ve hře jsou však akční scény jen nutné zlo spočívající v mačkání několika tlačítek ve správný čas a je jen dobře, že jich tu příliš není. Jenže rozhovory to nezachrání. Sice jsou dobře napsané a ještě lépe nadabované, ale než postavy skutečně něco řeknou, musíte přetrpět dlouhé minuty bohapustého žvanění.
Možná jsem povrchní, ale od mývala s obří bouchačkou, mluvícího stromu a sexy mimozemšťanky mi filosofování nad krutostí osudu a obtížemi vyrovnávání se smrtí blízkého přijde dost banální. A vtípků, které vrací atmosféru tam, kam je potřeba, je tu příliš málo. Vím přesně, jaké emoce chtěli autoři jednotlivými scénami navodit, ale bez ohledu na to, jak vážně se u toho všichni tváří, působí výsledek jen nudně. Místo hrdinných strážců galaxie tu máme partu ufňukaných emařů, kteří se jen rochní ve svých osobních problémech. Tohle není Life is Strange, proboha.
Po herní stránce jde pak o stejný úpadek jako u té příběhové. Když už jednou, dvakrát za epizodu opravdu dostanete možnost pohybovat se po lokacích volně, stačí stejně jen přijít k aktivnímu předmětu a zmáčknout odpovídající tlačítko. Telltale už definitivně rezignovali na jakékoliv hádanky a hru dohraje každý, kdo je schopen udržet ovládač v ruce.
Mimozemšťan Groot je tím nejlepším důkazem toho, že na výběru odpovědi ve skutečnosti nezáleží.
Většina hratelnosti totiž spočívá jen ve výběru dialogových možností, na jejichž znění však stejně vůbec nezáleží. Ok, to sice byl problém už u první Walking Dead, jenže ta aspoň občas kladla před hráče nějakou tu obtížnou morální volbu. Tady se rozhodujete maximálně mezi tím, který úkol se vydáte řešit jako první.
Absurditu celého tohoto divadla dokládá jedna z pasáží, kdy se ujmete mimozemšťana Groota. Ten má svůj vlastní jazyk, jenže ať řekne cokoli, okolní lidé stejně slyší jedinou větu: „Já jsem Groot.“ V tomto případě se v plném světle odhalí banalita zdejšího dialogového systému. Ať vyberete jakoukoliv možnost, výsledek je pokaždé stejný.
Asi to vypadá, že jsem si na hru zasedl, ale není to tak. Času stráveného u ní nelituji a na konci jsem byl i trochu zvědavý, jakže to celé dopade. Jenže mě vyloženě štve lenost, se kterou autoři k tvorbě hry přistoupili. Mezi Strážci Galaxie a třeba staršími Tales of the Borderlands není prakticky žádný rozdíl, jede se prostě pořád podle stejného mustru. Vrcholem je vyloženě zastaralé technické zpracování, které nijak nepřipomíná ani původní komiks, ani jeho filmovou adaptaci.
Abych to nějak shrnul, pokud nejste vyloženě ortodoxní fanoušci Marvelu, tak se této vyhněte. Nenabízí nic, co bychom už mnohokrát neviděli v mnohem lepší podobě jinde. Ostatně nastalou smutnou situaci si uvědomují už i v Telltale a pro příště plánují razantnější změny.
