Thanatophobia – nacistické zombie vracejí úder

Kopie Wolfensteina překvapuje svou průměrností.

Thanatophobia

Thanatophobia

V posledním měsíci se nám z nějakého obskurního důvodu urodilo hned několik různorodých freewarových stříleček. Aby vesmírná karma zůstala vyrovnaná, dorazily jak díla kvalitnější, tak méně podařená. Střílečka s komplikovaným názvem Thanatophobia (strach ze smrti) se bohužel řadí do kategorie druhé a ukazuje, že kvalitní herní zážitek nelze vygenerovat tisíckrát viděnými principy.

Úvodní sekundy přitom slibují zajímavou atmosféru. Kombinace chladného prostředí a „zvuků války“ umí vybudit pocit, že za zdmi herního komplexu skutečně probíhá Válka s velkým V, a to aniž by z ní bylo cokoliv z ní vidět. Počáteční zážitek připomínající třeba Silent Hill ale záhy nahradí špatná kopie Wolfensteina 3D. Pojďme si sofistikovaně vyčíst základní principy toho, JAK NEDĚLAT STŘÍLEČKU:

Thanatophobia

1) MONSTRA: Pokud se lze z náznaků příběhu domýšlet, máme co dočiněnou se starou odrhovačkou „nacistický experiment se vymkl kontrole a vytvořil nemrtvé/nakažené/šílené lidi.“ Ti ve finále vypadají jako špatně rozanimovaní bezdomovci útočící v davech na hráče. Chybějící indikátor směru zranění hráčovy postavy nedává žádnou představu, kam se máte otočit zasvé cílem, takže ve finále zombíci svou nedetekovatelností pouze iritují. Děsivá atmosféra z boje s LIDMI proměněnými v MONSTRA je ta tam.

2) ZBRANĚ: Milionkrát viděné nacistické zbraně? Proč ne, jsme přecejen ve Druhé světové. Nelze je ale zpracovat naprosto ohyzdným způsobem, při němž není jasné, kam zbraň střílí. Rovněž variabilita zbraní si vzala dovolenou a v příběhu o nacistických zombies chybí experimentální flusátka á la elektrický Tesla gun. Třešničkou na dortu je málo nábojů a zároveň chybějící sekundární útok pažbou. Triangl špatného míření, mála nábojů a neexistující možnosti protivníka praštit je pravým opakem potěšení ze střelby vlastního dobrým FPSkám.

Thanatophobia

3) LEVEL DESIGN: Je chválihodné, že vývojáři Thanatophobie měli dostatečné schopnosti na vytvoření atmosférických scén – byl by ostatně hřích nevyděsit hráče, když máte ve hře pitevny a operační sály. Na druhou stranu se jim ale povedlo tyto zajímavé lokace poskládat do maximálně nepřehledného slepence, v němž není jasné kam jít a co dělat. Postup by neměl být ukryt v naprosté tmě, stejně jako by se hráč neměl několikrát za hru vracet zpátky, aby postup vůbec našel. Pokud Thanatophobia v pozdější fázi hry děsila, tak jedině svou nepřehledností.

Dostupný engine hry dává vývojářům možnost převést své vize na monitor, aniž by se museli obávat, že stráví rok programováním a hra jim co chvíli stejně spadne. Thanatophobia však bohužel ukazuje nejen na nedostatečnou schopnost autorskou vizi realizovat zajímavou hratelnost, ale rovněž na nedostatečnou vývojářskou vizi jako takovou.