Super Mario: Blue Twilight – hororový Mario

Další z řady her se sympatickým instalatérem v hlavní roli se odehrává v poněkud hororových kulisách, nese si s sebou ale tradičně skvělou hratelnost a roztomilé grafické zpracování, jak už je u plošinovek se Super Mariem zvykem.

Blue Twilight je velmi romantický název. Stejně romanticky působí i krátké a stručné intro hry, na jehož konci se nachází právě modrým přítmím zahalený zámek hlavního záporňáka. Co se stalo? Krátce poté, co Mario vybojoval těžkou bitvu a zachránil princeznu, je tato nebohá osoba znovu unesena podivným temným přízrakem a je na našem sympatickém instalatérovi, aby jí pomohl vrátit se do komfortních komnat vlastního paláce, kde ji nečeká nic horšího než panovnické povinnosti.

Super Mario: Blue Twilight má ještě alternativní název, pod nímž občas vystupuje na herních webech a který je uveden jako rovnocenný i v readme sepsaném samotným autorem. Jmenuje se Marioween – a už z toho je zřejmé jednak kdy vznikl, jednak při jaké příležitosti a k jakému účelu. Pochopitelně ho tým Blazing Productions vytvořil v době amerického svátku všech svatých, Halloweenu, jako bonus ke svým starším titulům s podobnou tématikou, přičemž samotný Super Mario: Blue Twilight obsahuje pouhou čtveřici světů rozdělených do několika stáží a poloviční počet finálních bossů.

Děj už byl naznačen v prvním odstavci, jak už tomu ale tradičně u mariovských arkád bývá, nehraje ve hře zase nějak zvlášť podstatnou roli. Vlastně slouží autorovi jedině k opodstatnění lokací, kde se klasická skákání za cílem doběhnutí do konce levelu odehrává. Hratelnost zůstala zachována ve velmi čisté podobě, byť hra samotná vypadá značně temněji a má i hlubší a méně jásavou hudbu, než bývá zvykem.

První lokací je temný les, dále se hra přesouvá do hřbitovních krajin, temných hor, či samotného zámku na závěr. A všude jde o jediné – přeskakovat z plošinky na plošinku a nespadnout přitom do díry, či se nestát obětí některé z potvor v úrovních se vyskytujících. Základní příšerky se úroveň od úrovně mění, jedinou stálicí jsou symptomatické želvičky, objevují se nepřátelé létající, skákající a různě jinak záludní. Skok na hlavu je naštěstí stále stejně účinnou medicínou jako kdykoliv předtím.

Zajímavě nově je zpracován systém, kterým Mario přichází o životy. Protože hra je poměrně dost obtížná, nevyužili autoři klasické zmenšování postavičky hlavního hrdiny, ale vybavili ho koláčem rozděleným na osm dílů – a teprve když Mario o všechny přijde, umře a musí začít od posledního checkpointu (a o jeden kredit lehčí). Nové jsou také některé bonusy, jež například vtipnými křidélky umožní Mariovi protáhnout dobu strávenou při skocích ve vzduchu, což slouží k návštěvám na jinak nedostupných výškových plošinách. Na svém místě ovšem zůstalo sbírání mincí za účelem zisku bonusových životů.

Co do hratelnosti je na tom Super Mario: Blue Twilight výtečně. Prezentace je taktéž rozhodně na nadprůměrné úrovni, a tak největším záporem hry zůstává bezesporu relativní krátkost. Relativní proto, že dohrání přece jen pár desítek minut zabere a díky vyšší obtížnosti se může dosti protáhnout, nicméně ve srovnání s polským Mario Forever je Marioween přece jen tak trochu druhá liga.