Clouds Kingdom 1 & 2 – plošinovky malých forem

Dnešní recenzi si troufnu pojmout poněkud netradičně. V rámci jednoho článku se totiž pustím do kritizování hned dvou her současně. Autor Wartagon se totiž rozhodl vyprávět svůj příběh o cestě msty v rámci zatím dvou vydaných a jedné chystané plošinovky Clouds Kingdom.

S příběhem této trilogie se to má asi tak - po dvou letech litých bitev jste poražen a Sinith Majhoo vás uvrhá do místa, jež neexistuje - Království mračen. Jenže jeden z portálů v tomto světě ústí ven, zpět do reality a až jej dosáhnete, ukáže vám cestu přímo k úhlavnímu sokovi. Čas nastolit pouť msty nastal a vše leží jen ve vašich rukou. 

První díl CK vás tedy po krátké textové introdukci vrhne přímo na hrací plochu, kterou lze považovat za relativně netradiční. Celé prostřední se skutečně skládá pouze z oblak a jak by se dalo a přesto nemuselo očekávat, postup hrou probíhá v rovině vertikální. Vaším cílem je bez úhony na zdraví vyskákat až na samotný vrchol stratosféry a zde dosáhnout portálu - vstupu do dalšího z pěti levelů. Ano, nepochybuji, že jste se teď zarazili, hra skutečně nenabízí více jak pět úrovní, i s nimi si však vystačíte na hodně dlouho, možná na věky. Autor totiž a můžeme jen hádat, zda záměrně či nevědomky, zneužil osvědčený vývojářský postup: ,,Hrací dobu doženeš tím, že hráče necháš každý level zopakovat sedmdesátkrát.“ 

K úspěšnému dokončení úrovně máte pouhé tři životy a věřte, že bez dlouhodobého tréninku je to zatraceně málo. Království mračen sice neskýtá mnoho nástrah, vlastně jediná věc, jež vám dokáže ublížit, jsou ostny trčící ze země (promiňte, z mraků), ale i to bohatě stačí. Teď se každý protřelý plošinkař určitě potutelně uchechtl. Já vás znám, vy si myslíte, že ostnů jste již za svou hráčskou éru potkali tucty, tak proč by vám zrovna tyhle měly tak podkouřit, ale ono to není jen o nich! Zásadní problém tkví v kombinaci těchto ostnů a skutečnosti, že hrdina pořádně skočí jen z rozběhu. No a teď si představte, jak se rozebíháte a zastavujete v ostnovém poli. Učiněné peklo vám řeknu, ale dá se to zvládnout, blbě, bude to řež a nerváctví, ale jo. Obtížnost hry je nakonec docela motivující a pamětníci při hraní jistě potlačí slzu při vzpomínkách na ZX Spectrové tituly, jež byly hrubosti podobného zrna. 

Jenže hratelností, jež je v případě CK relativně vysoká, není hra pouze živa, ono i na zpracování vcelku sejde. To je, v případě CK docela ucházející. Grafika není sice nijak zvláštní, ale neruší a to, že se každý level odehrává za jiného počasí taktéž potěší. Výtky bych měl spíše k chybějící hudbě během hraní a hlavně programu. Kolize vaší postavy s prostředím jednoduše ne vždy úplně vyjdou, a tak se může výjimečně stát, že propadnete mrakem a nebo zapadnete do pohyblivé plošiny více než je zdrávo. Na rozdíl od X Creature, na níž v průběhu týdne přijde také řada, však tyto bugy nijak výrazně neškodí hratelnosti, zvlášť proto, že jsou značně ojedinělé a například mraku vykresleného ve špatné vrstvě si nemusíte ani všimnout.

To díl druhý je po formální stránce mnohem zdařilejší. Grafika působí uceleněji a vyzráleji, hrdina navíc opustí prostředí Království mračen, takže se setkáte kupříkladu i s pyramidami či tropy. Celková profesionálnost vizuálního pojetí s sebou naneštěstí přináší i určitou ztrátu osobitosti a možná až přílišnou syntetičnost vyzření. (Mimochodem, všimli jste si, jak nenápadně se mi podařilo proklouznout do hodnocení druhého titulu?) Novinkou oproti prvnímu dílu je i horizontální scrolování mapy, jež mi ovšem připadá více na škodu než k užitku. Tím, že se celkové pojetí hry přiblížilo znatelněji konvenčním plošinovkám se pak navíc coby hráč i recenzent neubráním podvědomému srovnávání s ostatními tituly, proti nimž je však CK2 znatelně slabší. Ve hře stále chybí nepřátelé, přeskakování ostnů již ovšem nečiní nejmenší problémy (zejména po brutálním tréninku v předchozím díle), takže hru projedete na první pokus a to neskonale rychle. Krom nového prostředí, trampolíny a konečně precizně zvládnutého programu však druhý díl nepřináší zhola nic nového a vlastně ani nijak zvlášť nepobaví. Celkově bych ho popsal jako „takový hezký + nijaký“. 

Nezbývá tedy, než s nadějí čekat na slibovaný díl třetí, jenž podle traileru na stránkách Crobasoftu konečně slibuje nepřátele a čerstvý prvek v podobě doublejumpu. Já a pár podivínů mně podobných si nejspíš posteskneme nad tím, že autoři upustili od pojetí prvního dílu a sklouzli k ordinérním schématům, jinak se ale všichni můžeme těšit.