Rolinek se trápil stejně jako celý Magnitogorsk, za který hraje už čtvrtou sezonu. A klub s fanoušky, kteří si za poslední roky zvykli na úspěchy, jsou už hodně roztrpčení.
"Trenér se snažil po dobrém, po zlém. Chvíli to vychází, pak to zase sklouzne do té letargie. Co jsem slyšel, už ho chtěli zase měnit, ale teď jsme naštěstí vyhráli poslední čtyři zápasy," vykládá Rolinek.
Je to pro vás zatím nejtěžší období, co jste v Rusku?
Po hokejové stránce určitě. Chodím na přesilovky a oslabení, cítím důvěru trenéra, ale stejně to není ono. Góly nedávám, body nesbírám, tím pádem je to špatné.
Navíc vás musí tížit vědomí, že byste se v krizi měl o výsledky jako zkušený hráč starat, že?
Lídrů je tam víc, snažíme se to řešit. Ale kdo hrál hokej, ví, že takové období přichází. Ale my jsme špičkový tým a ta krize trvá dlouho. Bavíme se o tom, snažíme se měnit plno věcí, ale vyjedeme na led a stejně nedržíme pokyny. Takže je to o každém hráči.
Jak na to reagují fanoušci?
Ti tam jsou hodně namlsaní, když tým za deset let chyběl v semifinále jenom dvakrát. Řeknu to jednoduše: od čtvrté minuty začnou pískat a pískají až do konce.
Napadlo vás, jestli za této situace vůbec jet reprezentovat?
To jsem vůbec neřešil. Vždycky budu rád jezdit na každý sraz. Jen minule jsme se na něčem dohodli s trenérem, ale když teď budu pozvaný, tak vždycky přijedu.
Přemýšlíte už, co příští sezonu?
Přemýšlím pořád, už od začátku sezony. Ono už se psalo, že jsem rozhodnutý, že v Rusku končím, ale to bych zas tak netvrdil.
Čeká vás zápas v nové chomutovské hale. Jak se těšíte?
Ta hala je krásně postavená, poslední zápas doma jsme hráli v Brně, kde bylo vyprodáno. Doufám, že i tady nám lidi budou fandit. Vždycky je lepší hrát doma, každý z nás se asi těší, aby ukázal, co v něm je. Navíc každý ví, že když se hraje dobře na turnajích Euro Hockey Tour, tak má šanci dostat se na mistrovství. Což dříve tak úplně neplatilo.
Před zápasem se chystá ceremoniál, kdy budou uvedeni do Síně slávy Karel Rachůnek, Josef Vašíček a Jan Marek. Trenér Hadamczik řekl, že chce, abyste při něm zůstali v kabině. Je to dobře?
Když to takhle musí být před zápasem, tak za sebe můžu říct, že to lepší je. Protože stát na modré a znovu si to připomínat... Neříkám, že na to v kabině nebudeme myslet, ale pro nás je lepší, když u toho nebudeme. Kdybychom stáli na modré a tekly nám slzy po tváři, bylo by pak těžké soustředit se na zápas.
