Bydlí v Detroitu, kde trénuje děti. Zastupuje Michala Neuvirtha z Philadelphie nebo Pavla Zachu z New Jersey. Začátkem týdne se šestatřicetiletý Štefan vrátil z Kanady, kde sledoval matné představení národního mužstva na šampionátu hráčů do dvaceti let. Díval se na něj pohledem profesionála, českého fanouška i obyvatele města ležícího v americkém státu Michigan.
Jak se na českou dvacítku dívali experti v zámoří?
Výkon proti Finům vnímali jako sympatický, i když věděli, že jim chyběla řada borců, co pravidelně hrají NHL. Finsko přivezlo perspektivní, mladý tým se šikovnými kluky, ale s nedostatkem zkušeností s tak vysokou úrovní hokeje.
Bere ještě cizina české porážky se Švýcarskem a Dánskem jako překvapení?
Pořád bychom je podle zdejších odborníků měli porážet, zvlášť po úvodním vítězství nad Finskem. Ale soupeřům se zápasy povedly, hráli pěkný, agresivní hokej, důrazně napadali, rychle přistupovali k našim hráčům, pečlivě bránili.
Je to předzvěst toho, že se česká pozice na akcích dospělých ani nadále nebude zlepšovat?
Výsledky na dvacítkách ukazují leccos. Je to – aspoň pro Kanadu a Ameriku – největší mezinárodní turnaj po olympiádě dospělých. Juniorské šampionáty potvrzují, jak jdou nahoru Švýcaři nebo Dánové. Zatím třeba nedosáhli na medaile, ale zaujali svět herním stylem nebo několika výbornými hokejisty.
Desáté výročíŠtefanova trapasu Ve středu to bylo přesně deset let od chvíle, kdy Patrik Štefan, tehdy útočník Dallas Stars, v 60. minutě střetnutí s Edmontonem vypíchl soupeři puk a blížil se s ním k prázdné brance. Zdálo se, že snadno skóruje (v utkání podruhé), jenže puk mu náhle z rýhy v ledu vyskočil přes čepel. Štefan ztratil kontrolu nad ním a vzápětí i nad svými bruslemi. Upadl, načež Aleš Hemský z protiútoku vyrovnal na 5:5. Mimochodem, Dallas partii stejně vyhrál (6:5 po nájezdech). Štefan, někdejší jednička draftu, která nenaplnila předpovědi, občas čte a slýchá o příznačnosti a tragičnosti okamžiku. Sám však při vzpomínce na něj zůstává nad věcí.„Je bezva, že se o mně mluví i po takové době,“ říká v dobrém rozmaru. „Jasně, asi bych to podruhé udělal jinak. Ale pořád je to jenom prkotina v porovnání se vším, čím jsem v životě prošel. Musel jsem překonat řadu zranění, jedno mi v sedmadvaceti ukončilo kariéru. Manželka bojovala s rakovinou prsu. Tohle byla jedna akce v jednom mači. Hokej je jen hra. Svým dětem i klukům, které trénuju, vždycky říkám: Můžete pokazit jedno střídání nebo zápas, udělat kiks. Ale podstatné je, co uděláte pak. Jak zareagujete... Lidi dělají chyby. Stávají se tisíckrát horší věci.“ |
Jak si Češi kazí pověst, se ukazuje i na draftu do NHL, že?
Bohužel je to vidět. Fakta jsou jasná, naposledy si kluby vybraly jen čtyři Čechy. Pro hokejovou zemi, jako je ta naše, to není dobré vysvědčení. Atraktivitu kluků na draftu ovlivňuje i úspěšnost reprezentací na všech úrovních.
A ty si na největších akcích po roce 2012 připsaly jen stříbro na mistrovství světa osmnáctiletých. Je to málo?
Ano! Už nás neřadí mezi velmoci, což je problém. Skauti se při našich zápasech jdou podívat na pár kluků, ne na mančaft. Hokej, který předvádějí Švýcaři, je pro ně přitažlivější. Týmová práce zvedá jednotlivce. Úspěch přitahuje pozornost a je škoda každé promarněné šance. My jsme už dvanáct let na dvacítkách nepřešli přes čtvrtfinále.
Proč Češi v Kanadě propadli?
Můžeme hledat příčiny leckde. Někdo tvrdí, že nejsou talenty. Podle mě se šikovní kluci najdou. Jenže u nás se pořád do hokeje míchá politika. Nejdeme přímo za medailí, nevybíráme nejlepší hráče. Rozlišuje se, kdo z kluků odešel do Ameriky. Přednost dostávají ti, co zůstali v domácích klubech. Bije to do očí.
A je to špatně?
Vždyť máme demokracii a svobodu! Když hráč cítí, že pro splnění jeho snu je lepší odejít, ať jde, ne?
Ano. V českých klubech se podmínky pro růst do úplné špičky hledají těžko. Považujete rozlišování mezi „našimi“ a „uprchlíky“ za kontraproduktivní?
Každý rodič, každé dítě si může zvolit svou cestu. Všichni kluci touží po NHL a po nároďáku. Někdo si myslí, že je lepší zůstat doma. Jiný jde ven, věří, že ho kanadská juniorka připraví lépe hokejově i jazykově. Ale proč by měl platit za dezertéra? Vždyť já také měl dva cíle NHL a reprezentaci. Nic na tom neměnilo to, že jsem v sedmnácti odešel do Ameriky. Podle mě prostě nemají všichni hráči rovnou šanci na nominaci a na místo v sestavě.
Nemá kouč právo, aby si vybral typy, jež mu pasují do týmu?
Má! Ale několikrát jsem na vlastní oči viděl, že se hráči v jeho roli nedařilo nebo nepracoval... Přesto se nic nezměnilo. Na turnaji nemůžete čekat dlouho jako v sezoně. Mělo by být jedno, jestli jde o Pepu, Jardu nebo Tondu. Jestli je jeho agentem ten či onen. Jestli hraje v extralize, ve Švédsku nebo juniorku v Kanadě. To by mělo být jedno.
Vás se nyní dotklo, že se do mužstva nedostal zadák Hájek, váš klient. Tampa si ho loni vzala ve druhém kole draftu, ale pro Česko nebyl dost dobrý. Proč?
Nejsem trenér. Jakub Petr kluky zná. Ale má odpovědnost za výběr a za výsledky. Překvapilo nejen mě, že se Libor do týmu nevešel.
Koho ještě?
Skauti se mě na tribuně ptali, jestli je zraněný, když nehraje. Povídám, že není. A oni: „To musí mít Češi brutální přetlak v obraně!“ Steve Yzerman (generální manažer Tampy) asi umí rozpoznat talent, ne?
Víte tedy, proč se Hájek, jeden z nejnadanějších českých zadáků, nevměstnal na soupisku?
Je fakt, že jsem si to nikde nepřečetl. Mně Libor řekl, že údajně měl špatný přípravný kemp. Přitom nedostal pořádný prostor, aby ukázal svoje kvality. V posledním přáteláku proti USA ho dokonce pustili jen na čtyři střídání. To mi připadá nefér. Já to nechápu a mezi očitými svědky nejsem sám. Libor zdaleka není první a jediný případ.
Ano?
I Vojtu Budíka (též Štefanův klient, jehož loni draftovalo Buffalo) odhodili jako kus masa. Tři mače proseděl na tribuně, nebyl na soupisce, proti Švédům i Kanadě párkrát skočil na led. Jiné týmy přitom od startu turnaje zapřahovaly aspoň sedm obránců. To máme tak fantastické beky, že můžeme s takovými kluky zametat? A stávalo se to i v minulosti. Tyhle čachry nám neprospívají. Podepisují se na výsledcích dvacítky, což poškozuje jméno celého českého hokeje i každého jednotlivce.
Může neblahá zkušenost poničit vztah hráče k reprezentaci?
Může. Výsledky nejsou, asi něco nefunguje. Junioři nejsou malí kluci. Něčím si prošli, věří si, mají svou hrdost. Mistrovství dvacítek pro ně znamená malou olympiádu, chtějí pomoct své zemi. A když se cítí nespravedlivě odstrčení bez jasného vysvětlení... Podívejte, když Američané nevzali střelce DeBrincata, všude se to pitvalo. Na TSN teď říkali, že by šéfy týmu zadupali do země, kdyby mužstvo neuspělo. U nás je ticho po pěšině. To se těžko hází za hlavu. Málokterý kluk si poví: „V pohodě, vyjde to příště!“
Jasně. Že by se také proto před šampionáty dospělých rojilo tolik omluvenek?
Napadá mě, jaké vlastně máme cíle? Stačí nám postup do čtvrtfinále? Zdá se mi, že se vracíme s pocitem, že je všechno v pořádku. Sympatický výkon proti Kanadě? O. K., kluci makali. Ale jedno vítězství ve skupině, ze které nikdo nedosáhl na medaili? Obávám se, že jsme rezignovali. Proč bychom měli být otolik horší než Finové a Švédové, srovnatelně velké země? Podívejte na Finy, obhájce titulu. Už v průběhu turnaje odvolali kouče, protože neudělal dobře svou práci. A my? Končíme se vztyčenou hlavou.
Jaké další vlivy tedy podle vás zasahují do nominace dvacítky?
Podle mě se prostě nerozhoduje jenom podle výkonnosti, bez ohledu na soutěž, ve které kluk působí. Bez ohledu na věk. Bez ohledu na to, jakého má agenta a jak za něj lobbuje. Existuje víc tlaků zvenčí, které nesouvisí s výkonností hráčů a s tím, jak v utkání pracují. A zdaleka nejde jen o moje klienty.
Coby hráč pamatujete zlaté časy. Jaký máte pocit ze současného stavu českého hokeje?
Štve mě to. Jsem zklamaný. Narodil jsem se v Česku. Zastupuju české hráče. Strašně rád bych viděl naše vítězství. Třeba poslední Hlinkův memoriál, to byla paráda. Plný kotel fanoušků, totální blázinec v hale, super tým, skvělá hra, zlato. To mě zahřálo u srdce. Pak vidím, jak se skauti hned o Čechy zajímají: Hele, to by mohl být bezva ročník!
Je triumf osmnáctky záblesk naděje, nebo výkřik do tmy?
Problém je, že se občas něco povede v kategorii do osmnácti let. Jenže než kluci dojdou do dvacítky, něco se stane. Před třemi lety Česko bralo stříbro na osmnáctkách. Ale na dvacítkách je to pořád stejná bída. Copak během dvou let ztratíme tolik, že na nejlepší nemáme?
Máte vysvětlení?
Ptám se: Staví se dvacítka jen podle výkonnosti, nebo je v tom velká politika? Podle mě vnější vlivy, o kterých jsme se bavili, kazí její výsledky. Rozum mi nad tím zůstává stát.
