„Zaujala mě její vize všestranného rozvoje kluků, pokud jde třeba o marketing, média nebo vzdělání,“ řekl šestatřicetiletý Štefan. „Firma založila hokejovou divizi, bude se starat o talenty a já jim pomůžu, když budou mít ambici posunout se do zahraničí.“
Objevil se na tiskovce v Praze, kam přiletěl na pár dní z Detroitu, na jehož předměstí žije se ženou advěma syny, jež trénuje v mládežnickém klubu Little Caesars patřícím pod Detroit Red Wings.
Do Michiganu se přistěhoval z Kalifornie taky proto, aby byl blíž svým klientům, mezi něž náleží brankář Michal Neuvirth z Philadelphie, útočník Pavel Zacha z New Jersey, nadějní zadáci Jan Košťálek, Vojtěch Budík a Libor Hájek nebo slovenský forvard Adam Ružička.
Každé ráno se mu na mobilu objevují klipy se sestříhanými střídáními jeho chlapců z NHL, farmářské AHL i juniorských soutěží. Denně tak s nimi probírá, co přesně se jim na ledě povedlo a co nikoli.
Zakládá si na osobních vztazích. Tvrdí, že jeho péče zdaleka nespočívá pouze ve vyjednání co nejvýnosnějšího kontraktu. I proto nehodlá svou skupinu výrazně rozšiřovat.
„Kdybych měl armádu hokejistů, tak bych si musel najmout nějakého asistenta. Jenže ten už by klukům nepředával přesně to, co bych jim chtěl předávat já,“ vysvětluje. „Chci se jim co nejvíc věnovat, aby pak ve dvaceti třiadvaceti letech hráli pravidelně NHL nebo za nároďák. To je hlavní cíl.“
Jen málo jeho konkurentů v branži, například někdejší bek Petr Svoboda, má za sebou tak slušnou profesionální kariéru. Ve 455 zápasech nastřádal 188 bodů. Získal stříbro na mistrovství světa v Rize na jaře 2006. Působil též ve Spartě, finském Ilvesu Tampere či ve švýcarském Bernu.
Coby jednička draftu 1999 si představoval, že se prosadí ještě víc. Uvědomuje si několik chyb, které udělal, protože neměl k ruce dostatečně kvalifikované rádce.
Kdo ví, jak by se jeho život vyvíjel, kdyby stále nehrál o několik věkových kategorií výš. Kdyby už v sedmnácti nenaskočil mezi dospělé do farmářské IHL, kde utrpěl dva otřesy mozku. „Řadu věcí jsme měli řešit jinak. Kdyby se tak stalo, možná bych ještě teď hrál.“
Do penze musel v pouhých šestadvaceti, neb si vážně poranil kyčel. Přesto jej hokej nepřestal bavit. Pořád vzpomíná, kterak v žákovském věku denně dojížděl z Příbrami do Prahy na Spartu a dychtil po slavných gólech a velkých triumfech.
Svou filozofii založil na předpokladu, že každý sportovec má za úspěchem kráčet svou vlastní cestou: „Je to jako koruna stromu, každá větev roste jinak.“
Nelze tudíž používat stejný recept na každého z teenagerů. Někomu doporučí setrvání v českém oddíle, jinému přestup do Švédska či Kanady už v šestnácti.
„Za mořem žiju, znám jazyk i tamní mentalitu a zvyky. Kluk si nerozumí s trenérem, necítí se v kabině - vynasnažím se, aby se dostal do pohody a mohl hokejově růst.“
V současnosti se piplá se Zachou, který coby nováček poznal, jak drsná je realita v NHL. Únava. Kritika. Konkurence. Psychický tlak.
Volají si před každým mačem. Štefan ho povzbuzuje. „Jsme jako bráchové. Zrovna tohle mi kdysi chybělo. I proto se Pavel zvedá.“
