„Nejprve to byla jenom výpomoc, ale protože ten dotyčný potom ze zdravotních důvodů skončil úplně, už jsem u juniorské reprezentace zůstal. Tehdy ji trénovali pánové Martinec a Svozil, bylo to v roce 1998,“ vzpomíná dlouholetý sportovní masér a kustod, který za pár dnů oslaví 55. narozeniny.
Vyhovovala vám práce v mladém kolektivu?
Moc. Kluci byli výborní, díky nim jsem se cítil pořád mladý. A hlavně rozuměli humoru a srandě, kterou jsme s kolegou Michalem Kábelem dělali. S nějakými přestávkami jsem u juniorského nároďáku strávil deset let a byly to úžasné roky.
V sobotu se v rámci vzpomínkové slavnosti setkáte při juniorském světovém šampionátu v Ostravě s těmi, kteří v roce 2000 vybojovali ve Švédsku titul mistrů světa. Vybavíte si znovu tehdejší pocity?
Hlavně se na to setkání hrozně moc těším. Strašně rychle těch dvacet let uteklo. Já se sice pořád cítím stejně, protože nestárnu, ale těm klukům už je dneska čtyřicet. To je děsný. (směje se)
Vzpomenete si, jaká tehdy před začátkem šampionátu vládla v týmu nálada? Věřil jste, že můžete zažít takový úspěch?
Vůbec. Naopak, všichni byli vyplašení a nezkušení. Jediný Milan Kraft měl smlouvu v NHL. Pár dalších hrálo po farmách, jinak to byli kluci z české ligy, kteří velký hokej nikdy nehráli. Jenže všechno začalo šlapat a každý kousek do toho celku dokonale zapadl.
Včetně trenérské dvojice...
Samozřejmě. Duo Holík - Rulík prostě fungovalo. Rulík kluky vycepoval fyzicky, navíc si s nimi skvěle rozuměl, stmelil tým dohromady. No a pan Holík tomu dával svoji osobnost a koučink. Sice nám pak po finále všichni říkali, že jsme hráli antihokej, ale nám to bylo jedno, přinesl nám titul.
Úplně první juniorský...
To si ale tehdy nikdo neuvědomoval. Nezískal ho ani Jágr nebo Reichel, ale tým skoro bezejmenných kluků, což bylo naprosto úžasný. I když minulost už několikrát ukázala, že hokejové pohádky existují. Stačí si připomenout olympiádu v Lake Placid nebo Nagano.
Těší vás, že jste se i vy stal součástí jedné takové pohádky?
Rozhodně. Byl jsem rád, že jsme k tomu úspěchu s Michalem Kábelem taky svým dílem přispěli. Snažili jsme se dělat něco navíc, než bylo do té doby zvykem. Chystali jsme pro kluky scénky, snažili jsme se je pobavit, odreagovat, aby pořád jen nemysleli na další zápas.
Improvizovali jste, nebo to byly scénky dopředu pečlivě vymyšlené?
Kdepak, prostě nás najednou něco napadlo, a tak jsme to udělali. Trenéři třeba chodili ve volnu hrát tenis, tak jsme sehráli tenisovou scénku. Já hrál Holíka a Michal Rulíka.
Takhle slavil Libor Kuchyňa v roce 2004 s jedním z hlavních hrdinů vítězné baráže Petrem Kaňkovským postup Jihlavy do nejvyšší domácí soutěže.
Což v reálu vypadalo jak?
No já se za míčkem pomalu ploužil, protože pan Holík těžko chodil, a Michal naopak zase hrozně běhal. Kluci se mohli potrhat smíchy. Holík pak za námi přišel a řekl: Hele, vy dva pitomci, snad jsem to neměl být já. A my na to: To víte, že ne, pane Holíku. (směje se)
Vy jste měl výhodu, že jste znal trenéra Holíka velmi dobře z Dukly. Je to tak?
To jo, ale on byl v nároďáku úplně jiný. Nevím, jak bych to přesně popsal, ale prostě se těm mladým nějak přizpůsobil. Nebyl to ten Holík, kterého všichni znali. Mě zaskočil už při prvním reprezentačním srazu. Přišel za mou a řekl mi: Nazdar, kolegáčku, jak se máš? To jsem zůstal koukat jako blázen. Myslel jsem si, že ho někdo vyměnil. V Dukle to bylo pořád: Ty pojď sem, ty už zase něco žereš? Dělej něco. (směje se)
A vydrželo mu to celou dobu?
To úplně ne, ale byl fajn. Vyžadoval po nás, abychom měli vždycky nakrájené salámy, klobásy a sýry. On sám to sice nejedl, ale chtěl mít dost pro ostatní. A když jsme pak přijeli další rok do Ruska, tak jsme ty cihly sýrů a klobásy a štangle salámu dali na balkon. Jenže když jsme pak přišli, bylo všechno okousané. Zjistili jsme, že nám na to chodí takové obrovské vrány. Jenže pan Holík nám to nevěřil.
Jak reagoval?
Jelikož jsme museli to nakousané ořezat, tak nám to pochopitelně dlouho nevydrželo. A když pak za pár dnů přišel a pídil se po proviantu, spustil na nás, kam jsme ho dali, že jsme určitě zase všechno sežrali. Snažili jsme se mu to vysvětlit, ale on začal: Ty vole, vrány! To není možný, oni už nevědí, co by si vymysleli. To jsem fakt nezažil. (směje se) Přitom to ale byla pravda.
Nepřesvědčili jste ho?
Ne, a už bohužel ani nepřesvědčíme. Víte, co si myslím, že je chyba, že teď dávají k mladým týmům nezkušené trenéry. Mělo by to být naopak. A pan Holík byl toho jasným důkazem. Co řekl, to sedělo. Pro kluky byl osobností. A mladý Radim Rulík jim dával zabrat fyzicky. Tohle spojení prostě dokonale fungovalo.
Která historka ze švédského šampionátu vám nakonec v hlavě uvízla nejvíc?
(chvíli přemýšlí) Asi to, jak nám tým ujel na hotel autobusem a my zůstali na zimáku s finským masérem.
A co se dělo pak?
Když to je právě problém, to tam nebudete moct napsat. (směje se)
Já myslím, že to určitě nebude tak hrozné...
Tak dobře. Zůstali jsme tam jen my tři a litr fernetu, který jsme potom společně vypili.
Měli jste po práci, mládež byla na hotelu, takže jste nikoho nepohoršovali, ne?
To ne, ale šli jsme potom na hotel pěšky a cestou jsme za sebou v tom krásném bílém švédském sněhu nechávali černé fleky. (směje se) Druhý den jsme přesně věděli, kudy jsme šli. A nejen kvůli těm flekům, ale taky kvůli dírám. Táhli jsme velký masérský kufr, který jsme před sebe házeli a pak ho doháněli.
Teď mě napadá, jak jste se domlouvali s finským masérem?
Jak? No přece masérsky. Masérština je v hokejovém prostředí běžný jazyk. (směje se)
Všemu jste rozuměl?
Jasně. Nejčastěji za námi chodili Švédové a Fini. Jejich vodka měla čtyřicet procent, ale naše slivovice přes padesát. Vždycky se napili a jen zalapali po dechu. Ale chutnala jim. (směje se)
Dostali jste s kolegou Kábelem také zlatou medaili?
Jo, ale tehdy nás bylo v realizačním týmu víc, a jedna medaile tudíž nezbyla. Shodou okolností jsem šel zrovna poslední. Jenže pak za mnou přišel trenér Holík a daroval mi tu svoji. Jemu ji pak poslali později. Bylo to od něj pěkné gesto.
Myslíte, že dnes v době sociálních sítí, chytrých telefonů a tabletů byste s vašimi scénkami měli u českých juniorů stejný úspěch?
Asi ne, muselo by se vymyslet něco jiného. Měli jsme to tehdy lehčí a lepší. Pamatuju si, že jsme masírovali na hotelové chodbě, kam mohli všichni kluci. Přišli, klábosili jsme o všem možném a byla sranda. Byl jsem u juniorské reprezentace deset let a vím, že pak už to bylo čím dál horší. Každý si vlezl na pokoj, vzal si mobil nebo tablet a koukal do něj.
A co jim tyhle věci prostě zabavit?
To by byla chyba, oni jsou na nich závislí. Jak říkám, dneska je potřeba vymyslet něco jiného.
Vy jste nakonec u hokeje vydržel pětadvacet let, ovšem v lednu 2015 přišla změna, přešel jste k fotbalistům FC Vysočina...
A tam jsem teď po skoro přesně pěti letech skončil.
Proč?
Tahle otázka se mi pořád honí hlavou. Myslel jsem si, že kustodi a maséři se nevyhazují. Z hokeje jsem byl zvyklý, že u týmů zůstávají až do důchodu. Pokud tedy sami nechtějí odejít, nebo neudělají průšvih. Pro mě to byla velká rána, když mi řekli, že končím. Vzalo mi to dech.
Z Jihlavy zamířil Libor Kuchyňa v roce 2006 do Karlových Varů, s nimiž se pak o tři roky později radoval z mistrovského titulu.
Chcete říct, že vám vedení FC Vysočina nevysvětlilo, proč musíte skončit?
Prý z ekonomických důvodů.
Byl jste pro klub příliš drahý?
To určitě ne. Bral jsem to, co v Dukle před patnácti lety. Říkal jsem si: dobře, budu brát menší peníze, ale zase aspoň zůstanu doma.
A co budete dělat teď?
Nevím, musím počkat, až skončí sezona, jestli se třeba někdo neozve. Teď v půlce sezony jsou všechna místa obsazená.
Chcete zůstat dál u sportovního masérství?
Dělal jsem to třicet let, takže nevím, co jiného bych měl teď v pětapadesáti hledat.
Myslíte, že vám mohou pomoct vaše bohaté zkušenosti? Přece jen, působil jste dlouho u jihlavské Dukly, pak v extraligových Karlových Varech, v Popradu a v Praze v rámci KHL, u juniorského národního týmu...
Možná, uvidíme, co bude. Už jsem si myslel, že zůstanu doma, u fotbalu. Jenže bohužel, moje plány se obrátily někam a já zatím nevím kam.
A dovedete si představit, že by přišla nabídka z úplně jiného sportu? Třeba z basketbalu?
Basket? Proč ne, ale jedině u ženského týmu. (směje se)
