Co se vám vybaví, když se řekne Nagano?
To jste mě překvapil! No asi zlatá medaile.
Promítne se vám v paměti nějaký obrázek? Určitý moment?
Ty jsou asi dva. Vítězství nad Kanadou v semifinále a pak ve finále. Nejprve se mi splnil sen o medaili a pak o zlatu.
Vážně máte ve své medaili obtisknuté zuby, neboť jste hned na ledě zkoušel, zda je pravá?
Ten otisk tam zůstane navždycky. Nikdy nezmizí. Za třicet let můžu porovnat, jestli mám pořád stejné zuby. (smích)
Co ještě vám připomíná Nagano?
Spoluhráči z Buffala nám s Ríšou Šmehlíkem dali obrázek, na kterém se držíme kolem krku. Jemu teče krev, jak jsem ho při křepčení po finále nechtěně trefil hokejkou pod oko.
Vzpomínáte na olympiádu často?
V tom roce po turnaji jsem na ni myslel každý den. Teď mi to tak jednou týdně někdo připomene.
Vyprávíte o Naganu při posezeních se známými?
To ani ne. Spíš za mnou přijde cizí člověk a děkuje mi za zážitky.
To vás musí potěšit, ne?
Tak jistě, ale zároveň jsem v rozpacích, protože nevím, co říct.
Věděli jste už v Japonsku o tom, jak jste strhli lidi ve vlasti?
Cítili jsme tu podporu na dálku. Každý jsme měli mobil od hráčské asociace NHLPA a mohli jsme provolat, co jsme chtěli. Tak jsme hodně telefonovali. Navíc nám chodily krásné faxy...
Když jste riskantně vyjížděl pro nahozené puky k hrazení, lidé u televize vyděšeně křičeli: Zůstaň v bráně! Víte o tom?
Pamatuju si na jeden moment ze druhé třetiny proti Americe. Zkazil jsem rozehrávku a Weight měl skoro prázdnou branku. Ještěže se mi tam povedlo skočit robinzonádu. Lidi jsem asi děsil, ale já rád hrál aktivně, pomáhalo mi to.
Asi slýcháte otázku: Co je pro vás víc: olympiáda, nebo Stanley Cup? Co odpovídáte?
Je to asi na stejné úrovni. Tady by lidi chtěli slyšet, že je víc olympiáda. V Kanadě zase víc ctí Stanley Cup. Olympiáda by možná byla víc, ale na Stanley Cup jsem si musel zase dost dlouho počkat, takže pro mě má zase jiný půvab.
Prý jste to byl vy, kdo navrhl, aby se hráči z NHL po triumfu a před nástupem do svých klubů zastavili v Česku...
Myslím, že jsem to byl já. Chtěli jsme se o tu radost podělit s fanoušky doma. A tak manažer Franta Černík začal shánět letadlo... Bylo s tím moc starostí, ale naštěstí jsme se dokázali soustředit na finále.
Kvůli vám se v Naganu v kabině před zápasy hrávala jedna písnička Michala Davida. Posloucháte toho zpěváka dodnes?
V rádiu jo. Když hrajou tu písničku... (přemýšlí) Pár přátel stačí mít, co uměj´ za to vzít... Jo jo. Když projíždím stanice, tak si ji poslechnu. A vždycky si vzpomenu, jak jsme při ní nastupovali na led.
Heslem těch únorových dní v Česku bylo „Hašek na Hrad!“ Do Nagana vám volal i prezident Havel. Nechtěl byste být hlavou státu?
Vůbec ne. Mám jiné zájmy. (smích)
Ani teď, když parlament není schopen zvolit Havlova nástupce, vás to nenapadlo?
Když jsem loni skončil s hokejem, tak v Detroitu taky psali, že budu v Česku prezidentem. Je to legrace, co ze mě média udělají.
Senátor Robert Kolář, šéf prostějovského hokejového klubu, vás chtěl navrhnout jako kandidáta pro přímou volbu. Ani v budoucnu byste o tom neuvažoval?
Jednou jsem dopředu oznámil konec kariéry a pak jsem neskončil. Od té doby strašně nerad říkám slovo nikdy. Ale v tuhle dobu fakt ne. Nenacházím v tom uspokojení.
Třeba zpěvák Karel Gott o prezidentské funkci vážně uvažuje. Prý nemůže zklamat fanoušky, kteří jej navrhli...
Tak to já se fanouškům omlouvám. Zklamu je.
 Český brankář Dominik Hašek a kanadský útočník Wayne Gretzky v semifinálovém zápase olympiády v Naganu 1998 |
