Té vášni propadl tak bláznivě, jak jen to zralý muž dovede. Rapidně se zlepšoval, hrál i oficiální turnaje. Chlubil se výsledky. Radoval se z každého povedeného úderu. Jenže právě pondělní cesta na golfové hřiště u Karlových Varů se mu stala osudnou.
Velký šprýmař
Snad všechno uměl převrátit ve šprým. Když se nechtěl pustit do zásadní debaty, vtipkoval stále.
"Neříkám tak, ani tak. Neříkám ani ň," poznamenal rozpustile, když se na jaře začalo mluvit o jeho návratu k reprezentaci.
Porážky i vítězství přijímal spíš osudově. Pocity přikrýval rozverností, byť by se v kabině při zápase uřval a na střídačce lezl po lavicích jako akrobat.
Před deseti lety po totálním krachu reprezentace na mistrovství světa v Itálii se před novináři ležérně opřel o sloup a s lehkým úsměvem pravil: "Nastal čas, abych odešel.
Třeba se ještě jednou vrátím."
Za čtyři roky vedl mužstvo ke zlaté medaili v Naganu.
"Panák" na kuráž
Za svou maskou leckdy ukrýval napětí. Vypráví se, že ho před zápasy z nervozity chytaly žaludeční potíže. To on zavedl mezi trenéry v národním mužstvu "panáčka" vodky na uvolnění. Před nástupem na led, případně i o přestávkách.
Muselo ho mrzet a štvát, že mu pro nadcházející Světový pohár odmítli nominaci bek Kubina a centr Lang. A že Jágr s účastí váhal. Ovšem i zlost si nechával v sobě.
O Hlinkových bouřlivých večerech kolovalo v hokejových kuloárech ledaccos. Bohém, co se uměl pobavit, patřičně odvázat. Český olympijský dům v Lillehammeru nebo i v Salt Lake City by mohl vyprávět.
Kouření, zhoubná vášeň
Hlinka měl ještě jednu slabost. Jeho umanutost s kouřením byla proslulá, byť se o ní za jeho hráčské kariéry psát nesmělo. I reportéři mu občas pomohli. Kolikrát stačilo po zápase před kabinou zavolat: "Ivane!"
A šlo se někam za roh sednout si k rozhovoru. Pot z něho cákal, plíce se dmuly. Přesto hned vyzvídal: "Nemáte u sebe cigaretu?" A když si dal prvního šluka, rozzářil se blahem.
Ne zrovna vzorová životospráva jej loni dohnala až na zápraží smrti. Po srdeční příhodě se přece jen umírnil. Polekal se. Omezil tvrdý alkohol, bafal už jen z doutníků, ovšem kouř nevdechoval.
Zvážněl, když mluvil o zdraví: "Býval jsem lempl, co na doktory nedá. Tvrdil jsem, že si tělo pomůže samo." Dbal o sebe, sportoval. Láskyplně o něj pečovala jeho paní Liběna. Minulý týden vypadal tak svěže...
Žádný doktor přes kličky
Vždycky měl svou hlavu. Třeba s někdejším koučem reprezentace Luďkem Bukačem, vystudovaným doktorem filozofie, si jako hráč příliš nerozuměl. Neměli se moc rádi.
Hlinka přitom proti Bukačovi veřejně neřekl slovo. Jen se zdrženlivě pousmál a rád prohlašoval: "To víte, já nejsem doktor přes kličky."
Uznávali se, jenže bylo to jako když o sebe skřípají dvě ledové kry, každý byl z jiného světa, jiné krve. Kouč Hlinka nedělal z hokeje vědu. Spoléhal na instinkt a svou autoritu. Hokejistům byl sympatický.
Vybíral si pracovité kolegy, kteří se za něj starali o taktiku. Hokej miloval, byť nežil uvězněný ve sportovním světě. Promovaný inženýr se odreagovával se štětcem v ruce. V létě říkal: "Těším se, až začne pršet. Zatopím v kamnech a budu malovat."
