Dnes se cítím kulturně obohacená. Zamluvili jsme ubytování v jedné z brooklynských čtvrtí, protože bylo nejlevnější. Přijeli jsme na adresu a zmocnili se nás rozpaky, bordel na ulicích, rozbitá okna, kolem potetované skupinky postávající na rozích ověšené řetězy zvědavě si prohlížející nové příchozí. Řekla jsem naší skupince, že toto je součást urban kultury v některých velkoměstských částí v americe a že o této street kultuře můžeme slýchávat v některých rapových písničkách. Pro jistotu jsem si ale naše sousedství vygooglila, abych se ujistila, že není jinak nebezpečné a toto je jen jiný životní styl. To jsem ale neměla dělat. ´Smutný fakt o brooklynském Brownsville, každého muže kolem 25 čekají v tomto sousedství 3 cesty, bud je ve vězení, mrtvý nebo aktivním členem gangu - není nic mezi tím. Sousedství patří přes zlepšující se bezpečnostní situaci v New Yorku mezi nejhorší ve městě v počtu vražd a loupežných přepadení, turistům se výrazně doporučuje se mu vyhnout.´
Tak se večer vracíme z prohlídky města metrem do Brownsville, od Brooklynského mostu jsme v metru jedini bílí a osazenstvo z urban kultury si nás sem tam podivně měří. Řešíme jak ted za tmy přejdeme tu část od metrové zastávky k našemu ubytování. Metro najedno zastaví těsně před Brownsvillem a dozvídáme se, že po 11 večer už dál nejede, budeme muset zbylou nemalou vzdálenost k našemu ubytování dojít pěšky. Tak dlouhou cestu jsme nikdy nezažila, přestože jsme skupinka tak nikdo z nás nemluvil, letěli jsme jak blázni, bála jsem se zvednout hlavu a podívat se na kohokoliv v okolí (když jsem ji občas zvedla, tak jsem usoudila, že dobře dělám, na ulici bylo hodně živo) a křečovitě jsme si jen držela kabelku a v duchu jsem si představovala státní zaměstnance, kteří možná právě píšou esej o výhodách multikulturalismu v teplém křesle ve svém bytě na Manhattanu. Vážím si toho, že žiju v zaprděném monokulturním ČR. Všechny naše problémy se najednou zdají úplně nicotné.
Zkušenost kamarádky.
