„Je dobře, že jsem zůstal v Torontu, kde se nám s rodinou líbí a kde máme známé. Navíc si myslím, že tu máme letos hodně dobrý tým, který může dosáhnout na slušný výsledek,“ vypráví Polák.
Byl to hodně náročný návrat, viďte?
Byla to těžká cesta. Den, který má 24 hodin, byl moc krátký, abych do něj všechno napasoval. Takže jsem se snažil dát dohromady, jak to šlo. Rehabilitace, tréninky na ledě, tréninky v posilovně... Když jsem byl ještě o berlích, tak jsem chodil do posilovny a snažil se udržovat, i když samozřejmě svaly na noze spadly. Potom jsem mohl zatížit i ji a nakonec to dopadlo dobře.
Dlouho to vypadalo, že se váš stav nelepší. Kdy jste začal věřit?
To je těžko říct, protože takhle jsem se ještě necítil nikdy. Ještě v polovině srpna, kdy jsem šel poprvé bruslit, jsem měl problém dát nohu vůbec do brusle. Se šroubama je trošku větší, takže jsem musel začít ve starých bruslích, které byly už dost zničené. Začátky byly těžší.
Když mysl chce, ale tělo neposlouchá |
Jeden doktor vám prý řekl, že byste mohl začít hrát až v prosinci. Co jste mu řekl?
Že asi ne. Ten doktor to bohužel řekl i jiným týmům, takže vznikl problém. Bohužel to bylo špatně načasované, že jsem se takhle zranil ve chvíli, kdy jsem byl volný hráč. Ale říkal jsem si, že bych se mohl dát dohromady dříve, dokonce jsem věřil, že budu připravený na začátek sezony. Což se mi povedlo, protože jsem chtěl nastoupit v posledním přípravném zápase.
Podporoval vás klub během rehabilitace?
Kdybych chtěl zůstat přes léto v Torontu, tak bych byl pod dohledem. Komunikovali jsme spolu i tak, každý týden si volali, jak se lepším, takže jsem péči měl pořád. Pak mi zavolali, ať přijedu na kemp, a manažer řekl, ať mě berou jako součást týmu a že budu mít k dispozici všechno, co budu potřebovat. To bylo dobré.
Dodalo vám to klid, že s vámi počítají?
Nevím, jestli klid, protože pořád bylo všechno padesát na padesát. Buď to vyjde, nebo ne. Nejistota tam byla pořád každý den.
Kdy jste se dozvěděl, že s vámi podepíšou novou smlouvu?
Věděl jsem to pět dní před podpisem. Ale také záleželo, jestli se domluvíme na finanční stránce. Nakonec to všechno klaplo.
Co vás celou dobu drželo nad vodou?
Říkal jsem si, že jsem ještě mladý na to, abych se vracel domů. Ještě rok nebo dva bych tu chtěl zůstat, takže jsem spokojený.
Přemýšlel jste o tom, co byste dělal, kdyby NHL nevyšla?
Určitě, dokonce jsme to řešili doma, co by se dělo, kdybych náhodou nepodepsal. Bylo hodně možností: hrát v Česku nebo někde jinde.
Jednal jste s někým v Evropě?
Jednal.
Mimo Česko?
V Česku.
Jak zvládáte stále se zrychlující se NHL, zvlášť po zranění?
Vždycky je to o prvních zápasech, abych se do toho dostal. Když jsem šest měsíců nehrál hokej a najednou naskočil do rozjetého vlaku, tak to samozřejmě chvilku potrvá, než si to sedne. Teď hodně nad vším přemýšlím, pořád se soustředím, ale za chvilku to bude automatické a půjde to samo. Nikdo ještě nevyhrál Stanley Cup v listopadu.
V Torontu to tak skoro vypadá. Jak vidíte šance týmu?
Tým je šikovný, vynikající. Máme strašnou sílu dopředu. Na druhou stranu jsou tam pořád nějaké chyby v obraně a jsme schopni dostat dost gólů. My když prohrajeme, tak to není 1:0 nebo 2:1, ale 6:3 jako proti Carolině. Dostáváme dost gólů z individuálních chyb. Toho se musíme vyvarovat, to je naše jediná slabina. Přesilovky a ofenzivu máme vynikající.
Co ve vás vidí vedení, když si vás podrželo? Jaká je vaše role?
Asi mám tvrdit muziku zezadu, jsem defenzivní obránce, protože těch ofenzivních máme hodně.
Rodina je v Česku. Jak jste dosud trávil volný čas?
Hrozně. Já na to nejsem zvyklý. Mám rád kolem sebe děti a ženu a jsem nerad sám. Svobodný život mi vůbec nepřišel vhod a strašně jsem se nudil. Bylo hrozný ticho na hotelu, takže se strašně těším, až přijedou. Už jsem našel bydlení, všechno je zařízený.
