„V psychologii se to často přirovnává ke stárnutí - k ženě, která přitahovala pozornost a najednou se neumí smířit s tím, že krása je pomíjívá. Podobné situace nejsou jen věcí sportovců,“ vysvětluje sportovní psycholog a kouč prvoligových Českých Budějovic.
Jágra znáte lépe než drtivá většina lidí pohybujících se v hokejovém prostředí. Co se mu nyní, kdy se řeší jeho (ne)pokračování v NHL, honí hlavou?
Je to pro něj jistě něco nového. Co konkrétně prožívá, ví samozřejmě jen on sám. Obecně bychom mohli říct, že pro člověka, který je ikonou daného sportu, je to zcela nová situace. Je to nový impulz a vnitřní stavy se mohou různit. Dá se to přirovnat k hercům, o které je zájem z hlediska rolí, a najednou zájem uvadá. Ale nejsem s ním už v úzkém kontaktu.
Jak jsou tato období náročná na psychiku sportovce?
Záleží, jak se s tím člověk umí vyrovnat. Je to věc, kterou nezměníte, můžete ale na danou situaci změnit reakci. Jarda bohužel mladší nebude, nebude ani rychlejší než ve třiceti nebo pětatřiceti. Je otázkou, jakým způsobem se vnitřně nastaví. Záleží na psychické odolnosti, zkušenostech a podobně.
Prosluněnou Floridu vyměnil Jágr za vymrzlé Calgary. Taky výrazně měnil styl hry. Takové odhodlání moc veteránů v závěru kariéry nemá, že?
To je úžasné. Hovoří to o tom, jak hokej a kolotoč kolem něj Jarda miluje a našel v něm seberealizaci.
Dá se na konec kariéry, nebo v Jágrově případě konec v NHL, nějak nachystat?
Velmi těžce. Nechci to přirovnávat k situaci, kdy vám zemře někdo blízký. Ale všichni víme, že smrt je součástí života. Že nám zemřou rodiče a že to tak bude, ale připravte se na to... Něco je racionální pochopení dané věci, což není tak složité. Racionalita má ale za sebou emoční stopu a právě vyrovnání se s ní bývá náročnější. A to je to, co rozhoduje o následných reakcích - jestli se člověk trápí, jestli má deprese, nebo to naopak umí hodit za hlavu. Tyhle situace mohou nastat ve velkém i malém měřítku. Malou věcí může být v uvozovkách porážka nebo zklamání po nějaké soutěži. Nebo i větší, což může být konec kariéry nebo osobní lidské tragédie, které jsou součástí našich životů.
Myslíte, že profesionální sportovci dokážou poznat vhodný moment, kdy ukončit kariéru?
Jak kdo. Záleží na životní situaci, na životních prioritách. Jestli má rodinu, jestli má jiný zájem a zaměření na něco jiného - třeba podnikání. Říkám tomu, že umí přepnout. Víte, v tomhle je vrcholový sport extrémně tvrdý. V okamžiku, kdy skončíte, ze dne na den ztratíte to, co milujete.
Ano, ale to zažívají lidé i v jiných profesích.
Když muzikant-virtuos hraje na housle a miluje to, hraje si dál do šedesáti, do osmdesáti. Vrcholový sport se dá praktikovat v době, kdy je sportovec v plné životní síle. Najednou je konec a v srdíčku máte obrovskou emoční díru. A když ji sportovci neumějí něčím smysluplným zaplnit - byznysem, rodinou nebo jinou novou pracovní nebo životní rolí - psychologové upozorňují, že ji zaplňují alkoholem, gamblingem nebo drogami. Prostě rychlými náhražkami. Je všeobecně známo, že tři roky po skončení kariéry mají vrcholoví sportovci s těmito věcmi problém, protože sport nemají čím nahradit a suplují tak silnou emoci, která najednou není vyslyšena.
Měl by podle vás trenér Jandač nominovat Jaromíra Jágra na olympiádu v Koreji za předpokladu, že slavný útočník v NHL skončí?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 17. ledna 2018. Anketa je uzavřena.
Je to jedna z příčin, proč mnozí sportovci odchod do penze co nejdéle odkládají?
Znám plno sportovců, kteří se vrací i proto, že v běžném životě nenašli nic jiného, co by jim sport suplovalo. A vrací se klidně i třikrát. Lidem je to sice k smíchu, ale já to tak nevidím. Naopak je vidět ohromná síla, která v nich je. Jen bohužel neobjevili něco, co by bylo silnější než sport. Pro mnoho z nich to není jednoduchá situace, plno z těchto lidí je naštěstí finančně zabezpečeno. Ale je spousta lidí dělajících sport, který je nezabezpečí, pro ně je to velmi obtížné. Velkou roli tam hraje i materiální motiv.
Nedávno na Masarykově univerzitě vznikla studie, z níž vyplývá, že řada českých profíků se konce kariéry bojí. Celkově se touhle problematikou moc odborníků nezabývá, že?
Jednoznačně souhlasím, ale nedělal bych z toho pupek světa. Vrcholový sport se stal extrémním byznysem a průmysl se tak chová. Může se stát, že okolí a prostředí nahrává tomu, že se z emoční vazby stane závislost, což je špatně. To je problém, který si musí člověk uvědomit - život je i o něčem jiném. Život běží dál a žít jen z toho, co jsem dokázal do 35 let, vede k existenciálnímu problému a je to škoda. Je úžasné, že vynikající sportovec umí přepnout do jiných rolí. Ať už zůstane u sportu v jiné pozici, je úspěšný byznysmen nebo se věnuje charitě, naplní smysl dalších let. Stále to jsou mladí lidé a nejkrásnější léta mají před sebou, ale v daný moment si myslí, že s koncem kariéry skončil svět. A v té chvíli by měla začít práce pro psychology a kouče, aby sportovce připravovali na představy, že se dá žít i bez sportu.
Marian JelínekJako asistent trenéra pomáhal u hokejové reprezentace, s níž v roce 2005 získal na MS zlato. Dále působil na extraligové střídačce Sparty, Plzně nebo Mladé Boleslavi. Od podzimu vede českobudějovické hokejisty. Do povědomí fandů se zapsal i díky desetileté spolupráci s Jaromírem Jágrem. V současnosti funguje také jako mentální kouč tenistky Karolíny Plíškové. Přednáší, je spoluautorem řady odborných knih, získal doktorát z kinantropologie. |
Nechci tvrdit, že Jágr končí s hokejem definitivně, ale nemohou se ho podobné potíže týkat?
Určitě ne. Jarda má plno jiných zájmů. Po tatínkovi má firmu, má tady Kladno (Jágr vlastní prvoligový klub) a třeba jako Martin Straka v Plzni dokáže zúročit kariéru, kterou má za a částečně i před sebou. Věřím, že pomůže českému hokeji v jakékoliv funkci.
Mimochodem, souhlasíte, že se kariéra ukončuje ikonám jako Jágr nebo Gretzky hůře než nenápadným hokejovým pracantům?
To je těžká otázka. Pokud dojde k sebestřednosti a vznikne syndrom hvězdy, snáší to daleko hůře. Člověk přestane být ve světle reflektorů, nedává rozhovory a může docházet k nepříjemným stavům. I to je věc, která je fascinovala, a najednou to nemají. Taková situace může nastat v menší míře, když to řeknu ošklivě, i na extraligové úrovni. Když člověk podlehne egocentrismu, může nastat problém. Zmínění lidé, co došli takhle vysoko, tam došli právě proto, že takoví nejsou a nemají takovou sebestřednost. Co jsem měl možnost Wayna Gretzkého, Maria Lemieuxe nebo Jardu poznat, přišlo mi, že jsou to naprosto normální kluci. V tom je jejich kouzlo a zároveň je to i jeden z důvodů, proč se dostali tak daleko.
