Tampa před vyprodanou arénou dobyla třetí triumf v řadě. Radost jejích fanoušků se pomalu stupňuje v euforii. Ve Východní konferenci nikdo nemá víc bodů než floridský klub s bleskem ve znaku.
„To jsem ani nevěděl,“ řekl čtyřiadvacetiletý Gudas, na něhož se zrovna přiletěli podívat rodiče. „My se soustředíme na vlastní výkony. Vrátili se nám do sestavy všichni zranění, což je fajn. Na ostatní se neohlížíme.“
Máte čtyři silné útoky, vyrovnanou obranu, výborného gólmana. Cítíte z mužstva sílu?
Docela jo. V první třetině jsme se pomalu rozjížděli, ale ve druhé a třetí se ukázalo, že všechny naše lajny si dokážou vytvořit příležitosti.
Před sezonou vás řada odborníků pasovala do špičky konference. Jak moc vás těší, že předpovědi potvrzujete?
Napsat se dá leccos. Ale je fakt, že jsme v létě posílili. Přišlo pár zkušených hráčů. Papírově se to možná dalo očekávat, ale nevěděli jsme, jak si všechno sedne. Zatím to vychází.
V čem je vaše největší síla?
V rychlosti. A v tom, že nikdo neváhá zblokovat střelu nebo jít do souboje. Tlačíme se před bránu, kde cloní a dorážejí dva tři útočníci. Takhle musíme pokračovat.
Trenéři jsou spokojení?
Tak nevím, jestli tohle vůbec někdy nastane. Pořád máme co zlepšovat. Řešíme spoustu drobností.
Jak vy si ceníte toho, že si při přetlaku na soupisce stále držíte místo v sestavě?
Musím zaklepat pro štěstí, protože pořád hraju. Ale jsme tu tři mladí beci - já, Andrej Šustr a Barberio - takže se může stát, že jeden z nás zůstane sedět. To k hokejovému životu patří.
Jste třeba trochu pod tlakem, když víte, že by vás větší chyba mohla vyřadit?
To si nepřipouštím. Hraju si svou hru. Snažím se nedat trenérovi šanci, aby mě vytáhl ze sestavy. Na ty nejmladší ale občas ten Černý Petr vyjde.
Dřív jste se na ledě docela hodně pral. V této sezoně jste se bil jen dvakrát. Proč?
Rvaček všeobecně ubývá. A já jsem v poslední době neměl vhodnou příležitost. Nebylo potřeba se do něčeho pouštět. Nabídek mám dost, ale člověk si musí dávat bacha a vybírat si. Když vedeme 4:1, byla by hloupost riskovat zranění nebo probuzení soupeřova týmu, kdybych bitku prohrál.
Rozmýšlíte pečlivě, komu kývnout na výzvu?
S trenérem jsme se bavili, že nemá cenu, abych se řezal s chlapem, který hraje pár minut za zápas, zatímco já třeba šestnáct. Je pro mě škoda být mimo hru. Ale stát se může cokoliv. Když někdo blbě narazí mého spoluhráče, rvačka bude.
Přestože vám hrozí úraz?
Je pravda, že se může stát leccos. V nebezpečí jsou hlava, ruce, ale taky kotníky, když padáte na led. Je prostě potřeba být rozumný a zbytečně neriskovat.
