Dokážete vůbec někdy vypnout?
To víte, že ano. Jak to myslíte?
Znáte návod, jak zvládat takový nápor?
Šetřím energií, jak se dá. Každý jsme jiný. Za ta léta vím, co mi prospěje, co potřebuje moje tělo. Mně nevadí, když chytám málem každý večer. Chci to valit dál před sebou. Teď třeba nastupujeme dost často doma. Užijeme si svých rodin, pak si to v zápase rozdáme s dávnými rivaly, třeba s Rangers. A snad z toho něco vytěžíme. Když se daří a jste v pohodě, na únavu není čas.
Mluví o vás jako velkému uchazeči o Hart Trophy pro nejplatnějšího hráče NHL. Prožíváte svoji nejlepší sezonu?
To bych teď nerozebíral. Hlavně že se daří mně i mužstvu. Když pustím nějaký gól, je schopné to otočit. Ve Philadelphii jsme jich nedávno dostali pět. Ale zase dali o jeden víc. To dodává sebevědomí.
Při zápase proti Buffalu se v New Jersey vzpomínalo na první Stanley Cup z roku 1995.
Asi nejkrásnější období mého života. Byl jsem mladší, všechno jsem měl před sebou. Když teď přišli na led moji tehdejší spoluhráči, byla ta doba zpátky. Mohli jsme se zase sejít. Skvělé.
Nechyběl ani kapitán Scott Stevens. Jakým vůdcem je jeho nástupce Patrik Eliáš? Není to ten nejhlučnější člověk v kabině jako kdysi Scottie. Ale strhává vlastním příkladem, soustředí se na svoji hru. Bere na sebe odpovědnost třeba tím, že skočí na led a způsobí soupeři nějakou škodu. Třeba tím, že dá gól. Přesně tohle přináší na společný stůl.
Chybí mu něco?
Učí se. Ale v týmu je dlouho. Moc toho už nepotřebuje, zvlášť pokud je kapitánem tak mladého mužstva, jaké máme teď. Na druhou stranu se tu najde spousta lidí, co za ním vždycky půjdou a podpoří ho.
Vy sám jste Stanley Cup získal třikrát. Věříte, že s tak mladým týmem máte šanci ho vyhrát ještě jednou?
Teď se třeba mnohým daří. Hlavně pracujeme na tom, abychom do něj vstoupili patřičně sebevědomí. S přesvědčením, že nás nikdo nemůže porazit. Play-off, to je ovšem zase jiný příběh.
