Opravdu nejste smutný?
Ono to přijde později. Samozřejmě, že mě to mrzí. To by mrzelo asi každého. Budu se s tím muset nějak poprat a jít dál. Jsem na to už zvyklý, zažil jsem si asi v životě horší věci a jsou daleko horší věci. Tohle je nic. Jenom doufám, že v budoucnu bude třeba i nějaká další šance, že bych si mohl na mistrovství světa zahrát a hlavně vydržel až do konce.
Vy jste ale kvůli zranění přišel už o Světový pohár a vlastně i o NHL.
Každého sportovním životem provázejí zranění. Ke mně se to spíš vztahuje z toho důvodu, že to jedno bylo hodně velké a závažné. Jinak jsou to v hokejovém světě běžné věci. Přemýšlel jsem o tom už minule. I těsně před olympiádou jsem měl takové menší zranění a taky bylo načasované dost blbě.
Je to osud?
Říkal jsem si, že to může být o té hlavě. Jel jsem sem s tím, že se fakt těším a užiju si to. Byl jsem celý turnaj velmi pozitivní a pak přišel zlomek vteřiny, špatná situace a celé se to otočí.
Jak vám zprvu bylo?
V první chvíli jsem si myslel, že je to úplně konečná, že mě odvezou do nemocnice, protože rameno bolelo jako prase. Ale pak se to docela uklidnilo. Poslední dva dny se rameno trošku zlepšovalo. Šel jsem na led, ale když si nemůžu utáhnout tkaničky na bruslích, tak prostě nemůžu hrát. Byť čtvrtfinále hrozně láká, když jsem s týmem absolvoval šestitýdenní přípravu, kdy jsme objížděli všechno možný.
Nešlo to zkusit? Třeba by se váš stav do čtvrtka zlepšil.
Cítil jsem dneska na ledě, že kdybych nastoupil, tak by to bylo na patnáct dvacet procent. Nemá to cenu, jsou tady další kluci, kteří můžou hrát na sto procent. Je daleko lepší, když nastoupí oni, než abych se tam plácal já. Nikomu by to pak nepomohlo, ani mně, protože bych tam vypadal jak blbec, týmu pak už vůbec. V tom mi to rozhodování dost ulehčilo.
Jaký máte celkový dojem ze svého prvního mistrovství?
Jenom pozitivní, bylo to úžasný. Zápasy, které jsem hrál, jsem si strašně užil. Se Slovenskem to bylo nejhezčí utkání, co jsem v kariéře odehrál. To bylo fakt krásný. Ze skupiny jsme zvládl všechny ty zajímavější zápasy, za to jsem hrozně rád.
Byla se za vámi podívat rodina?
Měl jsem tady na první dva zápasy přítelkyni, rodiče přijeli na čtyři zápasy, ale viděli mě na ledě jen v jednom a v tom druhém jsem se po 35 vteřinách zranil.
Jak to rodiče prožívali?
Táta už to zná. Sedí na tom samém místě na Slavii nad brankou 20 let. Kdykoli jsem se zranil, tak byl první, co řval: Jestli nejsi mrtvej, tak z toho ledu odjeď. On byl myslím naprosto v klidu.
Pojedete teď domů?
Přemýšlím, jak se rozhodnu. Na zápas s Rakouskem tu ještě určitě zůstanu a musíme se rozmyslet, jestli chci zůstat do konce turnaje. Nebo jestli pro mě bude lepší se na to raději nekoukat, protože se znám a vím, že bych se v hledišti dost trápil. Nechci to zase klukům kazit, protože je super nálada v kabině, aby tam kolem mě chodili a báli se něco říct, nechci jim kazit nějaké vtípky a tak. Budu to muset rozseknout.
