Vraťme se ještě k oslavámna Staroměstském náměstí v Praze. Jak jste si je užili?
Bylo to parádní. My jsme si říkali, že to bude něco podobného jako při předcházejících titulech, ale tím, že se titul vyhrál po delší době, tak to bylo spontánnější. Lidí tam bylo požehnaně. Myslím si, že jim ty oslavy chyběly. Nám ostatně také, ale je to přesně tak, jak to řekli kluci na Staroměstském náměstí - medaili dostaneme my, pohár taky, ale hokej hrajeme pro lidi.
Pro vás to byl druhý titul mistra světa. Dá se srovnat přijetí tenkrát v roce 2000 a teď?
V tom roce 2000 to bylo pro mě poprvé, takže jsem nevěděl, co čekat. Dovolím si tvrdit, že to přijetí nebylo tak intenzivní, protože bylo po Naganu, byl to druhý titul mistrů světa za sebou. Teď se na úspěch čekalo delší dobu, tak to bylo silnější.
Vy už jste jedno vítání na náměstí zažil. Když jste s HC České Budějovice porazili v baráži o extraligu Jihlavu, tak vás na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. čekalo několik set fanoušků.
To se nedá srovnat, tenkrát to byl úspěch klubu, teď národní reprezentace. Tím ale nechci nějak snižovat ten úspěch v lize. Bylo moc krásné, že to lidi ocenili. Někteří kluci z týmu poznali poprvé ten skvělý pocit, když fanoušci na náměstí vyvolávají jejich jména.
Cítili jste podporu fanoušků už během šampionátu ve Vídni?
Samozřejmě, na mobilní telefony nám chodily povzbuzující zprávy, ale tady šlo hlavně o to, že Rakousko je tak blízko, takže jsme měli při každém zápase velkou podporu fanoušků přímo v hale.
I v televizi to vypadalo, že hrajete v domácím prostředí.
My jsme to vnímali moc dobře. Třeba když hlasatel v hale volal před finále: Fanoušci z Česka! Celý stadion zabouřil. Když potom vyvolával fanoušky z Kanady, tak tam bylo skoro ticho a naši pískali.
Kdy vám bylo během šampionátu nejhůř?
Úplně nejhůř mi bylo v semifinále proti Švédům. Neměli na mistrovství nejznámější hráče, ale měli výbornou formu. Do té doby, než dal Radek Dvořák gól, tak jsem měl strach. Přitom od čtvrtfinále jsem prosil před každou třetinou pána Boha, aby nám pomohl. Ne, že bych byl hodně věřící, ale vždycky jsem řekl, pane Bože, pomoz nám.
Ve finále jste dal první gól. Nakonec jste vyhráli tři nula.
Po prvním gólu jsem věřil, že to urveme. Jsem moc šťastný, že jsem toho prvního góla dal, to je neopakovatelný zážitek. Jsem moc rád, že jsme nakonec vyhráli, protože dát góla a prohrát, to by nebylo ono.
Byl to nejdůležitější gól ve vaší dosavadní kariéře?
To se dá těžko říct, byl strašně důležitý. Ale na druhou stranu ty dva góly, co jsem dal ve svém druhém zápase v NHL, byly taky velice důležité, protože po tom zápase mi manažer řekl, že zůstanu v prvním mužstvu a nebudu muset zpátky na farmu.
Po finále jste vozil po ledě na ramenou syna Vašíka, který měl oblečený reprezentační dres a na tváři namalovanou vlajku. Jak vás napadlo vzít ho z tribuny?
Tam šlo hlavně o to, že když jsem byl prvně mistr světa v roce 2000, tak Vašík byl ještě v bříšku, narodil se až za dva měsíce. Teď jsem byl moc šťastný, že už může být u toho. Věděl jsem, kde žena s Vendou sedí, tak jsem tam zajel a řekl jsem jí, aby mi ho podala přes plexisklo. Jsem moc rád, že jsem ho mohl provézt. Jak říkal trenér Růžička, nikdo neví, jestli se ta možnost bude opakovat.
Vy jste si domů přivezl i cenný suvenýr, že?
Podařilo se mi ukořistit puk, se kterým se finále dohrálo. Měl jsem ho jako poslední na hokejce, a když zápas skončil, tak jsem si ho schoval.
Zajímá se o hokej také syn Vašík?
On říká, že jo, tak doufám, že ho bude bavit. Na Hluboké chodil se školkou na bruslení. Spolu hrajeme golf a tenis. Chtěli bychom, aby vztah ke sportu měla i dcera Veronika. Snad je to chytí oba, aby neměli roupy. Nástrah na děti je v dnešní době strašně moc.
Dlouhá sezona skončila. Jak budou vypadat nejbližší dny?
Teď si odpočinu, hlavně mentálně, ale fyzicky taky. Dám si pivo, dojdu si na golf, budu si dělat, co se mi zachce. Pojedeme se s rodinou vyčvachtat k moři a potom se zase začnu připravovat, abych dobré výkony potvrdil příští rok, a to bez letní přípravy nepůjde. V polovině června už s Radkem Dvořákem začínáme trénovat.
S Radkem Dvořákem jste hrál v HCČeské Budějovice, během světového šampionátu jste spolu bydleli na pokoji. Nedostavila se ponorková nemoc?
Měli jsme dobrý důvod, proč být spolu. Problémy s ponorkovou nemocí nebyly. My spolu nemusíme mluvit pořád. Každý si třeba čteme nebo se jdeme projít. Dvořka je pohodář, s ním se skvěle vychází. Je ale pravda, že když jsme se loučili po oslavách v Praze, tak mi řekl, ať mu týden nevolám.
V Českých Budějovicích jste byl proto, že se nehrála kvůli stávce NHL. Myslíte si, že se letos začne hrát?
Jsem optimista. Musí se začít, protože NHL je soutěž, která nemůže zaniknout. Nějaký kompromis se najde. Pozitivní je, že obě strany jednají. Minulý rok v téhle době dělali bububu, ale teď se jedná. To je náznak, že k dohodě dojde.
Stýskalo se vám po Americe?
Ano, hlavně po Floridě. V zimě je tam parádní počasí, dá se tam hrát golf, ale na druhou stranu jsem si myslel, že mi bude chybět víc. Tady byla zima a s dětmi jsme chodili sáňkovat. Uteklo to hrozně rychle, ale NHL mi chyběla. Je to nejlepší soutěž na světě, mám tam svoji práci.
Vrátíte se po skončení kariéry domů, nebo zůstanete v Americe?
My jsme vždycky s manželkou a rodinou mluvili o tom, že se vrátíme do Čech. Já pocházím z Budějovic, manželka z Hluboké, takže my jsme v jižních Čechách doma. Do Ameriky jezdíme za prací, ale to neznamená, že se nechceme vrátit. Takovým naším přáním je, že bychom si jednou na Floridě koupili apartmán a tam bychom si každý rok na tři měsíce odletěli, protože ta zima nás malinko ničila.
Uvažujete o tom, co budete dělat, až přestanete hrát hokej?
Věřím, že budu ještě tak pět let hrát hokej, když mi zdraví vydrží. Až potom se budu rozmýšlet, co dál, protože teď něco plánovat asi nemá cenu. Je pravda, že občas člověk myslí na budoucnost, ale nic konkrétního zatím vymyšleného nemám.
Máte připravené řešení, kdyby NHL opět nezačala?
Něco se rýsuje. Já jsem už dřív prohlásil, že v Čechách už nikdy hrát nebudu a to vím na sto procent. Jedna celoroční zkušenost mi stačila, a jestli půjdu někam hrát, tak do ciziny. Já ale doufám, že začne NHL.
Skončil byste tedy kariéru bez jediné odehrané minuty v české extralize?
Asi to tak vypadá, žena mi pořád říká, nikdy neříkej nikdy, ale na druhou stranu, já jsem se tady tak zklamal. To, co se tady dělo v první lize i extralize, to je taková ostuda, že já bych se z toho zase dokázal naštvat. Já už jsem si svoje řekl a už to nechci komentovat. Pro mě je první liga i extraliga pasé, za nároďák hrát budu rád, když budu pozvaný, ale tady už nikdy. To radši skončím s hokejem a budu hrát na Floridě golf.
Připomněl jste, že rád hrajete golf, což je sport gentlemanů, a přitom vy jste při hokeji známý jako bouřlivák.
Golf mi pomáhá se uklidnit. Já ho strašně rád hraju. Při hokeji se dokážu hrozně vyhecovat a pomáhá mi to k výkonu, tady jde o to zůstat v klidu, aby mě nic nerozházelo.
Máte i jiné zájmy mimo sport?
Jsem vášnivý čtenář, hlavně když jezdíme s mužstvem na zápasy. Doma na knížku tolik času nemám. Baví mě číst životopisy sportovců nebo historické knihy o druhé světové válce. Taky si rád zajdu na ryby. Koníčků mám víc, ale času není tolik.
Až skončím s hokejem, tak to snad bude lepší.
Patří mezi vaše koníčky i domácí práce?
Já jsem pedant na pořádek, mám rád na pokoji uklizeno, to samé doma. Tři roky jsem žil v Americe sám, takže vaření, žehlení nebo uklízení není pro mě problém. Musel jsem se o sebe postarat sám, s manželkou jsme se tehdy neznali, přítelkyni jsem neměl, takže domácí práce jsem musel zvládat sám.
Jste vyučený kuchař-číšník. Uvařit nedělní oběd by tedy pro vás nebyl problém?
Kdybych musel, tak bych neměl problém, řízky bych naklepal v pohodě a bramborovou kaši bych taky udělal. V létě, když se griluje, tak to je moje práce.
Jak je to s výchovou dětí?
U nás je to jednoduché, já jsem ten zlý a manželka ta hodná. Během sezony trávím spoustu času na zimáku, takže to zůstává na manželce. Letos jsme byli tady, takže nám pomáhali manželčini rodiče, manželčina sestra a moje mamka. Ale když jsme v Americe, tak jdu z tréninku rovnou domů.
