"Jestli je v těchhle letech ještě vůbec co slavit. I manželka se mě ráno ptala, proč si k obleku beru tu černou kravatu. Prý to vypadá, jako bych šel spíš na pohřeb," vykládal dobře naložený dlouholetý kapitán československé reprezentace.
Stále má pevný stisk rukou, jen vlasy léty zešedly. Malou oslavu plánuje až po Velikonocích v Kyšicích nedaleko Unhoště, kde se narodil. "Bude tam tak kolem třiceti lidí, od hokeje, ale také pár vesničanů, s nimiž léta kamarádím. Dáme si guláš, pivo, moravské víno a slivovici. Nehodlám ale dělat žádný festival, nic na kravatu," odmítl oficiality.
I v soukromí působí Pospíšil klidným a rozvážným dojmem, přesně jako před léty na ledě. Spolehlivá poziční hra s perfektní schopností založit protiútok byly jeho hlavními přednostmi. Čtyři tituly vybojoval s Kladnem, získal dvě Zlaté hokejky a v reprezentaci vytvořil nezapomenutelnou dvojici s brněnským 'křemenem' Oldřichem Machačem.
Startoval na třech olympijských turnajích a v roce 1976 se zúčastnil také památného Kanadského poháru, na němž vyslanci země ze srdce Evropy prohráli až v dramatickém finále s domácí Kanadou. "Pamatuji si dobře, jak nás nabudili, když jejich kouč Scotty Bowman po vítězství v přípravě prohlásil, že jediné, co si pamatuje, je, že Čechoslováci měli krásné bílé dresy. Oni nás prostě vůbec nebrali vážně," zavzpomínal s odstupem času na první vážnou konfrontaci se zámořskými profesionály.
Hrdá Kanada se pak dlouho nemohla vzpamatovat ze šoku, kterou jí připravil gól Milana Nového a výhra 1:0 v prvním měření sil v turnaji. Podceňovaní Čechoslováci byli najednou středem zájmu. "Odezva našeho vítězství byla úžasná, v Kanadě je hokej opravdu něco jako náboženství. Vzpomínám, jak jsme jednou s Oldou Machačem vešli v bundách s trikolorou do obchodu a všichni tam z nás byli úplně vedle," dodal s úsměvem.
O Pospíšila se tehdy intenzivně zajímalo vedení Toronta, do Kladna si prý dokonce pro něho přijel slavný Ted Lindsay, bývalý vynikající hokejista Detroitu a spoluhráč legendárního Gordieho Howea. Jenomže Pospíšil zůstal doma. "Děti byly v té době v takových těch důležitých letech, první rok na gymnáziu," vysvětlil, že přednost před kariérou dostala rodina. "A nikdy později jsem toho nelitoval. Vyrostli z nich slušní lidé, dcera vystudovala matematicko-fyzikální fakultu a syn je inženýr ekonom. V životě jsou cennější hodnoty než hokej," přidal svoje krédo.
Vášnivý včelař a zahradník se ještě loni podílel na přípravě hokejistů v druholigových Lounech, ale teď už prý brusle nadobro odložil. Rád se však podívá na své následníky a nadcházející světový šampionát v Praze si určitě ujít nenechá. Líbí se mu i nová Sazka Arena, jejíhož slavnostního otevření se 27. března zúčastnil. "Myslím, že by to kluci mohli dotáhnout daleko. V zámoří se nám někteří výborní hráči nedostali do play-off, všichni se navíc budou chtít doma vytáhnout," argumentoval Pospíšil.
Hlavní rozdíl mezi tehdejším a dnešním pojetí hokeje je podle něho především v rychlosti, agresivitě a také v kondici. "Když třeba vidím, jaké tempo má v play off sedmý zápas každé série, tak musím uznat, že v tomhle ohledu jsme my měli velké rezervy," připustil. V žádném případě ho prý ale nemrzí, že ve srovnání s finančními podmínkami současných hráčů měla jeho generace zcela neporovnatelné možnosti.
"Kdyby se měl člověk trápit tím, za co jsme to hráli my a co berou ti kluci dnes, tak by se musel oběsit ve vysoké trávě," prohodil Pospíšil s nadhledem. "Všechno má ale svůj vývoj. My jsme prožili u hokeje parádní léta, na tu dobu jsme měli také docela slušné peníze a ještě další požitky. Já třeba dělal na šachtě a dostal na celou sezonu uhlí. Vím, je to přežitek, ale dnes dám za topení v baráku třeba šedesát tisíc. Takže, také to mělo něco do sebe," zamyslel se páteční oslavenec.
 Dlouholetý kapitán hokejové reprezentace František Pospíšil oslavil 2. dubna šedesátiny a převzal dres se symbolickou šedesátkou. |
