Cestu jste měl náročnou, přesto jste to nevzdal. Tolik jste se těšil?
Původně jsem si myslel, že bude nějaký zápas starých gard. Ale hlavně jsem chtěl vidět kluky, dlouho jsme se totiž neviděli. A taky budeme mít soustředění v Česku, takže jsem to spojil dohromady.
Vídáte se s bývalými spoluhráči, udržujete kontakt?
Málo, občas s Karlem Dvořákem nebo s Mírou Venkrbcem, jinak málo. Není čas. Když přijedu domů, tak odlítám k moři, někam odpočívat. Do Ostravy jezdím málo.
Jak vzpomínáte na roky v Ostravě?
Přišel jsem z vojny do fantastického týmu, kde byli reprezentanti Franta Černík, Láďa Svozil, Míra Fryčer, byla tu vynikající parta starších hráčů, kteří drželi střední generaci. Byli tu i mladí kluci a vynikající trenéři, kteří dali mužstvu tvář. A my jsme si ten titul uhráli.
Připomínáte si poslední zápas ve Zlíně? Dal jste dva góly.
Vzpomínám na něj tak, že Zlín už byl úplně v klidu, protože si zachránil ligu, kdežto my jsme se třásli. Museli jsme udělat ten poslední krok, který je nejtěžší. Hecovali nás před zápasem i během něj. Vzpomínám, když jsem šel na poslední buly s Petrem Leškou - a on se mě ptal: Co se bojíš? Říkal jsem mu: Tak mi to nechej. Naštěstí se buly podařilo, dali jsme gól a získali jsme titul, na který Vítkovice čekaly dlouho. Vzalo mě to za srdce.
Bylo to tak emotivní?
Každý zápas jsme dotahovali, Česťa (gólman Jaromír Šindel) vychytal penalty, Miloš Holaň vždycky tu poslední penaltu dal. Ztráceli jsme deset bodů, dotáhli jsme to a titul jsme udělali.
Teď Vítkovice zase čekají na titul už dlouho. Sledujete je? Mají šanci?
Dívám se na celou ligu. Vítkovice by si to zasloužily, ale budou to mít nesmírně těžké, protože mají kolem sebe spoustu hladových soupeřů v boji o titul. Ale věřím jim. Mají kompaktnější mužstvo, něco podobného, jako jsme měli my. Jsou tam zkušení hráči, jsou tam mladí hráči, je to dobře poskládané. Když za to všichni zatáhnou, tak to může vyjít.
