"Jdu si lehnout a snad to bude dobré," uvedl sedmatřicetiletý útočník, jenž na konci minulého týdne přišel do Hradce z Pardubic, po pondělním tréninku. Měl za sebou nedělní utkání v Plzni, své první za Mountfield od svého příchodu, a před sebou úterní duel na ledě vedoucí Sparty.
V Plzni jste 0:2 prohráli, když jste první gól dostali hned ve druhé minutě. Dostal jste se do té doby vůbec na led?
Jen na chvilku, bohužel hned přišlo oslabení a gól soupeře.
Jaký to pro vás byl začátek v novém mužstvu?
Bojovný a vyrovnaný, škoda, že se nevyhrálo. Ale musím říct, že Plzeň hrála velmi dobře.
Co jste si z něj dozvěděl o týmu, do kterého jste přišel?
To, co jsem věděl už předtím. Že je hodně bojovný, že kluci makaj a jezdí nahoru dolů, čímž dost získávají. Bohužel teď v Plzni z toho body nebyly, musíme je uhrát jinde. Třeba teď na Spartě.
V neděli jste se Spartě svým odchodem z Pardubic vyhnul, ale už v úterý se s ní přesto potkáte. Co se na ni dá hrát?
To je těžké, co si budeme namlouvat, je to výborný a navíc teď rozjetý tým. Šlape jí to, mají kvalitní hráče, je to nejlepší tým v lize.
Dvanáct předcházejících sezon jste odehrál v Davosu bez jediné změny, teď jste během několika měsíců absolvoval druhou. Jak dříve nepoznané stěhování prožíváte?
Stěhování mě potkalo zatím jen jedno, protože když jsem hrál za Pardubice, tak jsem stejně bydlel v Hradci. Je ale pravda, že jsem si odvykl přijít do jiné kabiny, přece jen dvanáct let v jedné je dlouhá doba. Ale já se s tím nějak poperu.
Váš odchod z Pardubic vypadal dost nečekaný a rychlý, byl i pro vás?
Nebyl, už déle jsem věděl, že mě Pardubice nechtějí.
Nezklamalo vás to a nelitoval jste, že jste se vrátil do Čech?
Tak to ne. Vracel jsem se i proto, že jsem chtěl český hokej zase zkusit. Ale takhle to dopadlo a uvidíme. Budu makat a co se stane, stane. To je asi jediný, co teď můžu udělat. Když budu makat, výsledky se dostaví, o tom jsem přesvědčený.
A lítost, že jste se vrátil a opustil místo, kde se vám dařilo a kde jste měl za dlouhé roky vybudovanou pevnou pozici, nemáte?
Je to těžké. I když jste dvanáct let v jednom týmu, navíc v hodně úspěšném a s výbornou partou, chcete zkusit něco jiného. Já se takhle rozhodl, proto určitě nejde o lítost, ale spíš zkušenost.
Jak těžko se vám ve Švýcarsku končilo?
Kdo říká, že jsem tam skončil? Třeba jde o roční změnu, která neuškodí. Nikdo nikdy neví. V Davosu jsem už všechno znal, všichni věděli, co ode mě očekávat. V normálním životě také měníte zaměstnání, protože jste tam dlouho. A dvanáct let v hokeji, to je jako třicet, čtyřicet let v běžném povolání.
S českým hokejem jste se potkával třeba na tradičním Spengler Cupu, který Davos pořádá, hrál jste za reprezentaci, v Česku se o vás v minulých letech vědělo. Nehrozil váš návrat už dřív?
Náznaky byly, ale my jsme tam byli s rodinou spokojení a neměl jsem potřebu něco měnit. Až teď jsem řekl, že to zkusím, a zkusil jsem to.
Už příchodem do Pardubic jste se vrátil skoro domů, ale teď je to opravdové, v Hradci žijete. Uměl jste si ještě před několika měsíci představit, že si v Hradci zahrajete extraligu?
Ale já jsem si extraligu v Hradci už zahrál. A nejen teď s Pardubicemi, ale před dvaceti lety s Jihlavou, když ji v sezoně 1993/94 hrál i Hradec. Je ale pravda, že současná situace je zvláště příjemná. Vyrůstal jsem tady, v roce 1981 začal hrát hokej, dělá tu můj táta, trénuje synovec, po návratu z Davosu začal hrát můj kluk. Teď jsou tady Marhovi.
Prostředí znáte, co hráči?
Také, třeba s Jardou Kudrnou jsme seděli osm let v lavici. Jsme skoro stejně staří, on pětasedmdesátka na podzim, já šestasedmdesátka na jaře. Ve škole jsem si ho vzal pod křídla a radil mu.
Tak jste se po letech konečně sešli.
To je pravda, ale on je zase zraněný, takže si musíme na to, až si spolu zahrajeme, zase chvíli počkat.
V Hradci jste se dohodl do konce sezony, co dál?
Teď budu makat a po sezoně uvidím. Co si budeme namlouvat, je to třeba moje poslední sezona, člověk musí umět skončit. A hrát ji tam, kde jsem začínal, vůbec špatný není.
