Jenže v jeho hlase pořád cítíte, že to rozhodnutí nemusí být definitivní. A když se při rozhovoru v restauraci hotelu Continental na chvíli vzdálil s telefonem v ruce, i jeho o čtyři roky mladší bratr Tomáš - bývalý vynikající volejbalista, který mu seděl po boku – spiklenecky zamrkal: "Počkejte, až se dá po operaci do kupy. Zase dostane chuť. My Sýkorové jsme hrozně neklidní..."
Takže? Jisté je zatím jediné – Sýkora končí v KHL, nedávno odmítl i jednu nabídku z české extraligy. "Až přijde červenec a srpen, uvidím, jaké budu mít myšlenky," pousmál se nakonec i třiašedesátiletý stratég, který v minulosti kromě Plzně vedl i Pardubice, Slavii, Karlovy Vary, Magnitogorsk, Jekatěrinburg a českou reprezentaci do 18 a 20 let.
Ty myšlenky na definitivní konec máte nyní především v souvislosti s vaším zdravím?
To také. Ale hlavně – hokej je rychlý, dynamický. Je potřeba, aby u něj byli mladší než já. Zkušenost je výborná, té mám na rozdávání. Ale u nás se mi zdá už skoro nemravné, kdybych chtěl dál trénovat.
Kdybyste zůstal v Rusku, zase tak výjimečné by to nebylo.
Je pravda, že tam jsou někteří staří jako já. Třeba Bělousov v Čeljabinsku, ten je o měsíc mladší, to mám zmapované. A tihle trenéři budou pokračovat, myšlenky na konec je ani nenapadnou.
Čím to je, ruskou mentalitou?
Asi ano. Historicky, celkovou atmosférou. Pořád vzpomínají na válečné hrdiny, na zlaté medailisty z minulých olympiád. V ruské společnosti je velký patetismus. Ve stylu: zabrečíme si, pustíme hymnu. V mém věku musím přiznat, že se mi to i docela líbí.
Přemlouvali vás v Minsku, kde jste zlomil klubové rekordy ve výdrži trenéra na střídačce, abyste pokračoval?
Oni mě přemlouvali v době, kdy jsme hráli excelentně. Chtěli, abych hned po Novém roce podepsal novou smlouvu. Já ale věděl, že tam už nechci být a s předstihem oznámil, že odejdu. Potom už mě nepřemlouvali. Navíc jsme vypadli hned v prvním kole play-off, 0:4 na zápasy. Já věděl, že s Dynamem Moskva to bude ohromně těžké, také se dostal až do finále.
Z Popradu do Prahy se přesouvá HC Lev, další účastník KHL. To pro vás nebyla výzva?
Sešel jsem se s panem Musilem, mluvili jsme o tom. Bylo to zajímavé a myslím, že pražská O2 Arena může být pro Lev to pravé. Ale vnitřně jsem rozhodnutý na téhle úrovni hokej nedělat. Navíc tam jde Pepík Jandač, je to už bezpředmětné.
Zkusím to otočit. Opravdu si umíte představit, jak bývalý trenér Sýkora pečuje o zahrádku, chodí na procházky?
To vím, že je málo. I šéf v Minsku, generál KGB - ale mimochodem se z něj vyklubal výborný chlap - mi říkal: Dej si pozor! Skončit ze dne na den, to je velmi nebezpečné... Takže se teď soustředím na zdraví a uvidíme. Třeba bude nějakým klubům zle a některý z nich si v listopadu řekne: Sýkora je ten, kdo nás zachrání...
Tvoří se nové vedení extraligy, kterou má od příští sezony řídit svaz. A do čela se postavil Josef Řezníček, kterého jste dlouho koučoval. Něco ve funkcionářské hokejové branži vás neláká?
Pepík Řezníček je jeden z lidí, se kterým jsem ve spojení pořád. Je správný krok, že tuhle roli dostal on. A vítám i první rozhodnutí o široké baráži, to je jednoznačně správné řešení. Pokud by nějaká možnost byla a mohl bych svými zkušenostmi něčemu pomoci, asi bych to bral. Ale doteď jsem o tom nijak nepřemýšlel.
Vraťme se ještě k uplynulé sezoně. S Minskem jste výtečně začali, po Vánocích se to trošku zadrhlo. Jak jí hodnotíte vy?
Na začátku jsme hráli nad své možnosti. Porazili Miloše Říhu, Dynamo Moskva. Chytali brankáři, zápasy byly vyprodané, všechno fungovalo. Ale věděl jsem, že laťku jsme si dali hodně vysoko. V únoru jsme pak prohráli sérii zápasů, v nichž jsme měli bodovat - Lev, Čechov, Spartak Moskva. Ale neudělali jsme nic a to nás v tabulce posunulo dolů. Přestali nám chytat brankáři, někteří hráči se vrátili z hrušky na zem. Už jsme nepokračovali v trendu jako do Vánoc. Ale pozici v play-off jsme udrželi, s tím jsem spokojený.
To byl váš úkol?
Zadača. Slovo, které nenávidím a dostal jsem se kvůli němu také do sporu s ruskými novináři. Ono se totiž nedá přeložit pouze jako "cíl", ale také jako "úkol". A slovo úkol ve sportu nesnáším.
Trénoval jste mezinárodní mančaft. Jak to fungovalo?
Velká zkušenost. V týmu byli Rusové, Bělorusové, Češi, Slováci, Kanaďané, Američané, Finové, Norové... Pokyny v kabině jsem uděloval rusky, vedle mě stál asistent Petr Jaroš a okamžitě překládal do angličtiny. Fungovalo to dobře.
Sledoval jste na dálku Plzeň, kde jste strávil největší část kariéry?
Sledoval. Ne, že bych se díval na samotné hokeje, za sezonu jsem stál na střídačce 80 zápasů a to vám úplně stačí. Ale přehled jsem měl. Viděl jsem první semifinále s Kometou, to začala Plzeň fantasticky. Kdyby dal Duda gól do prázdné branky na 3:0, asi by bylo hotovo. Najednou se to otočilo. Škoda.
I Plzeň po odchodu Mariana Jelínka hledá nového trenéra. Ani tahle varianta vás neláká?
Plzeň si zase najde dobrého trenéra. Je pravda, že mě teď pár fanoušků zastavilo a říkalo: Vy už jste vážně jediný, se kterým ten titul můžeme získat. Je pravda, že s Plzní jsem dosáhl na stříbro, což je pořád největší klubový úspěch. Letos se mi zdálo, že můžu být konečně překonaný, Plzeň hrála skvěle.
Nestalo se.
Připomněl jste si, že od finále s Trenčínem uplynulo 20 let?
Vážně!? Tak to je výborné, vůbec mi to nedošlo. Tak to se ozvu na svaz Pavlu Setikovskému. Chystáme oslavy tátových devadesátin, má mu přivézt plaketu do Síně slávy. Poptám se, jestli by k tomu výročí nebylo i něco pro mě.
Co se vám z té mimořádné sezony 1991/92 vybaví?
Špatně jsme ji začali. Vysokou porážkou na Spartě, novináři se tam pak se mnou bavili s despektem, jako s posledním nýmandem. Ale pak to byla nádhera. Vybavím si semifinále s Vítkovicemi. Dostali jsme u nich dardu 0:8, druhý den nás mohli vyřadit. Dodnes mám před sebou scénu, jak večer spatřím na chodbě zimáku obránce Flašara ještě s jedním hráčem s cigárkem a dvěma deci. Řekl jsem si, ještě máme šanci, oni už jsou hlavama ve finále. Druhý den přišel ten tah, kdy jsme šli místo tréninku v Ostravě do ZOO. Večer jsme vyhráli a doma dokonali postup.
A finále s Trenčínem?
Samozřejmě vhozený druhý puk na led a odvolaný gól v Trenčíně. Pískal to Jirka Lípa, se kterým jsem chodil do školy, my se cítili poškození. Ale hlavně jsme měli vážná zranění opor – Radka Kampfa, Pepíka Řezníčka. To samé se mi stalo i ve finále s Pardubicemi proti Olomouci, kdy vypadli Pospíšil s Hejdukem.
Asi i proto se mi nepovedlo na ten titul nikdy dosáhnout.
Připomněl jste 90. narozeniny vašeho otce Vlastimila, trenérské ikony, který vedl i národní tým. Jaké budou oslavy?
Právě to s bráchou dáváme do kupy. Táta má devadesátku 4. května, o den později se sejdeme. Rodina je roztroušená po celé Evropě, chceme to dát dohromady. Měli by dorazit Sýkorové od 3 do 90 let. Už jsme si vybrali místo v Plzni, kde můžeme všichni slavit, nocovat i parkovat. Snad se to povede.
