Základní téma světového hokeje spočívá ve střetu dvou stylů, dvou pojetí sportu. Evropská soutěživost a nevázanost naráží na dravý agresivní byznys severní Ameriky. Zatím nikdo nepřekročil barikádu mezi oběma způsoby jako se to nyní chystá udělat rodák z Litvínova. Stane se prvním evropským koučem profesionálních soutěží v severní Americe.
Když jsme v Naganu uskutečnili s Ivanem Hamšíkem jeho nápad zveřejnit faxové spojení do olympijské vesnice, zdálo se to Hlinkovi v první chvíli moc „americké“. On prostě humbuk kolem hokeje nemá rád. Rej žurnalistů také ne. V Pittsburghu bude mít od začátku v patách smečku reportérů a v zátylku nikoli tři, ale patnáct kamer. Všude. Nějak si nedovedu si představit, jak každý den hodinu ochotně odpovídá na otázky novinářů. V zámoří si média nárokují názory kouče mnohem víc, než byl Hlinka ochoten připustit doma.
Jsem zvědav, jak bude v Pittsburghu probíhat taktická porada. Hlinka byl sám velký hráč a jeho přerod v dobrého kouče ho nezbavil úcty k těm, kteří na ledě něco umějí. Nezatěžuje psychiku svých svěřenců složitými taktickými pokyny, se kterými se pak dotyčný borec po ledě tahá po ledě jako s vlečňákem. „Nebudeme hrát na Bureho osobku, co ?!“ obrací se v kabině před olympijským finále směrem k hráčům. Právě v tom „...co?!“ nebo „jo?!“, kterým se dožaduje souhlasu nebo prostě jen jakékoli reakce, leží Hlinkův respekt k hráčům. Uvážím-li, že Mario Lemieux kdysi zakázal nejvítěznějšímu kouči v historii NHL Scoty Bowmanovi přístup na trénink, zdá se mi, že v Hlinkovi našel velký Mario „svého muže“.
Ivan Hlinka nedávno oslavil padesátku. Velký syn českého hokeje prožil na svou dobu typický příběh slávy. Na startu 70.let vytýkali reprezentačnímu kouči Jaroslavu Pitnerovi, že při nominaci přehlíží jeho těžkopádné bruslení. Při mistrovství světa 1972 cestoval Hlinka mezi třetím útokem a náhradnickým místem. V dalších letech se prosadil až mezi nejlepší střední útočníky Evropy. Tajně kouřil, z ničeho si nedělal hlavu a vyváděl s ostatními kumpány ze slavné zlaté party 70.let hrozné vylomeniny.
Dneska se mi zdá, že Martinec, Hlinka, Nový, Richter, Bubla a Pospíšil... patřili k poslední generaci, která nám tenkrát předváděla hokej jako hru. Na začátku 80.let si ještě krátce zahráli pod novým reprezentačním koučem Luďkem Bukačem, rychle odešli vydělat trochu peněz do zahraničí (dneska by museli dostat miliony!) a nebyli přítomni éře, při které se hra změnila na sport. Vesměs si však ponechali něco ze svého přesvědčení. I jako trenéři vidí Hlinka, Richter, nebo Martinec dnešní hokej nejvíc jako na hru.
Ještě nám i sobě hodlá „cosi dokázat“. Myslím, že nikdo na světě by ho nedonutil přesně říct, co vlastně. Pittsburgh možná přistoupí na jeho hru. Říkám si: „Proto ho přece vzali, aby zkusil něco nového.“
Generálního manažera Penguins Craiga Patricka nejvíc ovlivnil zlatý úspěch českého národního týmu v Naganu. Přesvědčilo ho, jak tehdy Hlinka během tří tréninků propojil obě skupiny, evropskou a hvězdy NHL, v sourodé těleso, elektrizované touhou něco dokázat. Pokud si představuje, že velký mág tehdy působil na Jágra nebo Pateru hodinovými pohovory, hráčskými schůzemi nebo taktickými lekcemi, čeká ho velké překvapení.
Hlinka vkládá svou vůli do srdcí hráčů velice úsporně. I v těch historických hodinách vítězení (protože nebylo jen to jedno finálové, ale všechny tři z největších: USA, Kanada a Rusko), na které budeme s mrazením vzpomínat, nezměnil svůj klidný projev. V těchto dnech to budou dva roky od chvíle, kdy se Hlinka v úplně promočené modré košili dostavil před kameru a vyzval deset milionů poblázněných občanů „abychom se z toho nepo…“.
Vidím ho před sebou, opilého navenek, naprosto střízlivého uvnitř. Snad ani nemělo smysl klást otázky, on by si stejně řekl to, co se mu asi už dlouho honilo hlavou. V tu chvíli to byl typický Ivan Hlinka. Změní se on, nebo úloha hlavního kouče na vrcholu hokejového byznysu?
