Právě si zlomil krční obratel a pochroumal další čtyři. Navzdory tomu za chvíli vychytá Manchesteru City vytouženou trofej. A ze sebe - snad definitivně - sejme cejch válečného zločince, kterého se dlouho marně snažil zbavit.
Příběh, díky kterému se v očích mnoha lidí proměnil v hrdinu, se váže k 5. květnu 1956, uplynulo od něj tedy přesně čtyřiašedesát let.
Do konce finále mezi City a Birminghamem zbývá čtvrt hodina, když se na branku manchesterského týmu řítí útočník Peter Murphy. Přepadává přes Trautmanna a jeho levé koleno mu naráží kamsi ke krku. Německý gólman se chytá za hlavu, po chvilce sám vstane, ale bolest mu projíždí celým tělem.
V jednu chvíli sebou cukne, jako by dostal elektrošok.
Ale musí zpátky do brány, nejde to jinak. Pravidla nepovolují střídat, a tak se Trautmann postaví mezi tyče a doufá, že mu spoluhráči pomohou, ať už nemusí do akce.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Místo toho se na něj valí jeden útok za druhým. Plavovlasý čahoun s dokonale vysportovanou postavou se vrhá útočníkům pod nohy, občas si z čela odhrne zpocené vlasy a modlí se: Ať už je konec!
Když skutečně všechny nájezdy ustojí a pomůže k slavnému vítězství, spoluhráči se k němu nadšeně sbíhají a poklepávají mu na rameno.
Kdyby tušili, že jejich brankář dochytal zápas se zlomenou páteří, zřejmě by byli mnohem zdrženlivější. Stačilo málo a s Trautmannem byl amen.
To se ovšem ukázalo až tři dny po zápase. Bolest ho neopouštěla, na galavečeru, kde ostatní bujaře slavili, nemohl ani otočit hlavou. Kluboví lékaři nic nepoznali, zato v nemocnici žasli: Pane, vždyť máte zlomený obratel!
Bert Trautmann (vpravo) z Manchesteru City skáče po míči před Peterem Murphym z Birminghamu.
Dlouhé měsíce se pak gólman City dával dohromady. Tak jak proboha mohl dochytat? „Kdybych věděl, že mám zlomenou páteř, nikdo by mě v brance neudržel,“ líčil už s úsměvem s odstupem mnoha let.
Zatímco o slavném finále Trautmann mluvil rád, o tom, co se událo dávno před ním, se mu příliš vyprávět nechtělo. A vlastně se není čemu divit.
Narodil se v německých Brémách v nešťastné době. Bylo mu deset, když se k moci dostal Adolf Hitler, takže vyrůstal zasažen nacistickou ideologií. Nastoupil do Hitlerjugend, kde díky sportovním vlohám vynikal. Blond vlasy, statná postava, ostré rysy, nezdolná povaha - tehdejší prototyp dokonalého Němce. Snad proto v sedmnácti jako zapálený dobrovolník narukoval k Luftwaffe.
Ideály ho během druhé světové války postupně opouštěly. Nejdřív na východní frontě bojoval s omrzlinami, pak s vlastním svědomím, když přihlížel hromadným popravám Židů. „Kdybych byl o něco starší, pravděpodobně bych spáchal sebevraždu,“ tvrdil později.
Momenty z Trautmannova velkého zápasu:
I tak měl mockrát namále: jednou ve válečné vřavě málem uhořel, pak přežil tři dny zasypaný v sutinách rozbombardovaného domu. Rusům i Francouzům utekl ze zajetí, napotřetí prchal před americkou hlídkou poté, co jako jeden z mála přežil bombardování města Kleve na německo-nizozemských hranicích. Přeskočil plot a dopadl přímo k nohám britského vojáka, jehož slova si pamatoval nadosmrti: „Nazdar Fritzi, dáš si šálek čaje?“
Na čaj sice nedošlo, ale tentokrát už Trautmann neutekl.
Stal se válečným zajatcem, což v praxi znamenalo začít v Anglii nový život. Britové rozhodli, že dohlédnou na to, aby zajaté nacisty „převychovali“ a dali jim lekci z demokracie, svobody a gentlemanství. „Když nám promítali dokumenty z koncentračních táborů, nemohl jsem uvěřit,“ vzpomínal Trautmann. „Nikdy by mě nenapadlo, čeho všeho je člověk schopen.“
Jeho náprava se dařila. Začal pracovat na farmě, k tomu chytat za tým St. Helens v nižší soutěži. Zamiloval se do dcery šéfa klubu, kterou si vzal za manželku. A když se dařilo v rodinném životě, rozjel se i ten sportovní. Brzy se zvěsti o šikovném německém brankáři rozkřikly po celé zemi, a tak k Trautmannovi létaly nabídky od prvoligových gigantů.
Vybral si Manchester City, ale ať už by šel kamkoli, musel počítat s tím, že ho fanoušci nadšeně vítat nebudou. Když se zpráva o jeho angažmá provalila, dvacetitisícový dav vyrazil před stadion Maine Road protestovat. Hrozilo, že fandové budou vracet permanentky a Trautmann čelil obrovskému tlaku. Posměškům, nadávkám, výhrůžkám.
„Dělal jsem jen to, co jsem jako voják musel. Neměl jsem na vybranou,“ pokoušel se přesvědčit. Marně. Odpustku nemohl získat v rozhovorech s novináři, musel si ji vydobýt na hřišti. A i když chytal fantasticky, stejně na něj vlastní fanoušci - o soupeřových nemluvě - nenávistně pořvávali.
Až přímluva manchesterského rabína Alexandera Altmanna, jenž v důsledku holocaustu sám ztratil velkou část rodiny, pomohla. „Pokud je tenhle fotbalista slušný chlap, nechte ho na pokoji. Neházejme všechny Němce do jednoho pytle,“ žádal v dopise, který zaslal do novinových redakcí.
Bert Trautmann (vpravo) v hovoru s anglickou královnou Alžbětou II.
Od té doby měl Trautmann aspoň doma na Maine Road klid. A brzy se i mínění ostatních anglických fanoušků otočilo: z nenáviděného zloducha se stala hrdinou, který odchytal v bleděmodrých barvách 545 zápasů a kromě FA Cupu získal i Řád britského impéria za budování anglo-německých vztahů.
Než v červenci 2013 v nedožitých devadesáti zemřel, stihl mockrát poděkovat za šanci, kterou v Británii dostal: „Vždycky budu říkat, že moje vzdělání začalo až v Anglii. Tady jsem dostal lekci z férovosti, přívětivosti, tolerance. Jste výjimečný národ! A já vám budu navždy dlužníkem.“
