Jak vás zasáhla Maradonova smrt? Bylo mu šedesát.
Nedávno jsem si o tom našem zápase četl výstřižky z novin, které mi dělal děda, a Maradona dva dny nato zemřel. Měl zdravotní problémy, musel na operaci, ale stejně si řeknete: Takový člověk tu léčbu i následnou péči má skvělou, postarají se o něj dobře. Přišlo to rychle. Nemilé překvapení.
Jak na něj vzpomínáte?
Jako na jednoho z nejlepších fotbalistů světa. Jeho dovednosti, to bylo vážně neskutečné.
Neberete ho za nejlepšího?
Ono se to špatně porovnává. V době před Maradonou zářil fantastický Pelé, ale fantastický byl i Pepík Masopust. Jasně, Diego prošel šest lidí a dal gól, jenže ve stejném zápase na mistrovství světa zaúřadovala i ta jeho božská ruka. Ale dneska se fotbal hraje jinak, každý má v obraně dva dvoumetrové frajery a je těžké je obejít. Proto nedám dopustit na Messiho. Moje pořadí je asi Messi, Maradona, Pelé.
Ale Messi nedotáhl Argentinu ke světovému zlatu.
Jasně, ale nejde to porovnávat. Fotbal se výrazně proměnil. Vemte si Jarda Jágr. Kdyby hrál hokej o deset let dřív, když kraloval Gretzky, třeba by nastřílel v NHL o pět set gólů víc. Ve fotbale dřív býval systém 2-3-5, tedy se dvěma obránci. Kdyby v té době existoval Messi, to by dával každý zápas pět gólů.
Stanislav Pelc65letý rodák z ústeckých Skorotic, kde žije dodnes, má tři tituly s Duklou Praha (1977, 1979, 1982). Člen slavné zálohy Rott, Pelc, Štambacher s vojenským klubem získal i tři poháry. Má 240 startů a 63 branek v lize, v PMEZ sedm utkání, v PVP dvanáct, v Poháru UEFA osm, v reprezentaci tři. Působil i v kyperské Larnace. Jako sportovní manažer se podílel na postupu FK Ústí do 1. ligy a za jeho éry se postavila i nová tribuna. |
Jak vzpomínáte na přátelské utkání proti Argentině?
Jako na krásný zájezd. S ČSSR jsme tenkrát hráli dva zápasy v Brazílii a Argentině, ani v jednom jsme neprohráli. Brazílie byla 1:1, to jsem nenastoupil. A my, co jsme nehráli, jsme dostali šanci proti Argentině. Skončilo to remízou 0:0 a mám pocit, že Zdeňkovi Nehodovi neuznali regulérní gól. Ale my byli rádi i za remízu, vždyť Argentina měla špičkový světový mančaft.
Jak to tenkrát s Maradonou bylo? Hlídal ho Jan Fiala.
Ano, měl ho na starosti a hrál na něj osobku. Spolu jsme se o něj dělili. Vím, že mi ho jednou nahnal nebo mu utekl a já ho sundal tak, že museli i lékaři vběhnout na trávník. Doufám, že na ty následky on nezemřel (smích). Když jste šel do souboje s Maradonou, myslel jste si, že ten míč už máte, ale on byl vždycky o fous rychlejší. Na prvních pěti metrech bychom ho nikdy nechytili.
Nadával vám po faulu?
Vůbec. Oni to měli jako přípravu na mistrovství světa. A komunikoval hodně s rozhodčím, na nás žádné narážky. On tyhle zákroky trošku přihrával, udělal o dva kotrmelce víc, aby to trošku nafoukl. On moc zraněný ani nebyl, uměl to prodat. Vybavuju si, že jsem Fialu zajišťoval, a když jsem si myslel, že už míč mám, Maradona si ho píchnul. A já neměl balon, ale jeho nohu. V půlce hřiště. Ale dostali jí pěknou, přes kotník nebo holeň.
Bylo mu 21 let a válel za Boca Juniors. Co jste o něm věděli?
O těch nejlepších hráčích světa se toho vědělo dost i u nás za železnou oponou. Registrovali jsme to haló, že hrajeme proti Maradonovi. Už tehdy byl špičkový fotbalista, o kterého se zajímaly všechny nejslavnější kluby světa.
Jak vás nadchla atmosféra a horkokrevní fanoušci? Plné stadiony jste zažil už s Duklou, s kterou máte tři československé tituly.
Jasně, v Poháru mistrů i Poháru vítězů pohárů byly venku plné, velké stadiony. Jednou si pamatuju i na Dukle návštěvu 20 tisíc, lidi seděli na stráni. Ale samozřejmě Argentinci a Brazilci to prožívají jinak, pro ně je to svátek, i když přijela jen ČSSR. Trošku to podcenili. Už když jsme jeli autobusem na stadion, lidi nám ukazovali tři prsty, pět prstů. Mysleli si, že nás lehce přejedou. Proti Argentině to byl můj debut v áčku reprezentace, a zrovna v takovém zápase. Premiéru měli i Petr Rada a Karel Jarolím, zvládli jsme to skvěle.
Máte památku na Maradonu?
Jen ten výstřižek z novin. Žádnou fotku ze zápasu, natož abych se s Maradonou potom vyfotil. Ani dresy se ještě tehdy nevyměňovaly, to nikoho nenapadlo. Byla jiná doba, na takové věci se nemyslelo. Ale vím, že naše výsledky měly veliký ohlas. Bylo to před světovým šampionátem ve Španělsku.
Proč jste si na něm, na rozdíl od Maradony, nezahrál?
Bohužel jsem se pak zranil, praskla mi achilovka, jinak bych do Španělska jel. Byl jsem i vyfocený na plakátech, kádr byl uzavřený. Nakonec to ve Španělsku byl výbuch, nepostoupilo se ze základní skupiny, takže ještě víc lituju letní olympiády v Moskvě 1980. To bylo horší, mrzelo mě to o hodně víc. Mohl jsem mít doma zlatou olympijskou medaili, byl jsem v základu. Zase přišlo zranění, prorazil jsem si čelní kost, půl roku jsem nehrál.
Vás ovlivnila zranění, božského Diega drogy a alkohol. Proč?
On holt takový byl. A navíc mu nepomohlo, že odešel do Neapole, v tom městě věci jako drogy kvetly. Ty úlety ho poznamenaly.
Kolikrát jste vyprávěl u piva historku, že jste si zahrál proti fotbalovému géniovi Maradonovi?
Vždycky jsme se o tom bavili hlavně v rodinném kruhu. Nejbližší kamarádi o tom věděli a dělali si srandu, když jsme někam šli: Hele, ten nakopl Maradonu! Jinak to skoro nikdo neví. Volal mi kamarád a ředitel pekárny Míra Kubín: Já tady čtu v novinách o Maradonovi a ty jsi prý proti němu hrál? To si děláš srandu! Myslím, že 99 procent lidí to neví. Nikde se s tím nevytahuju. Je fajn, že lidi se dozvědí, že jsem hrál proti takové legendě, až když umře (smích). Ale cením si toho, že jsem s ním byl na hřišti. I toho, že mám tři zápasy za nároďák.
