Prozradil mi to den předtím brankář Ivo Viktor. "Tonda je šílenec, zamlouvá si poslední penaltu, pokud by na ni došlo, a určitě by zkusil svůj dloubák. Měl ji slíbenou už před minulým zápasem v Záhřebu." Ale porazili jsme Nizozemce v prodloužení a Toník se nedočkal.
Stáli jsme při penaltovém rozstřelu s bloky v ruce nedaleko vchodu do tiskového střediska, vydržet sedět se nedalo. Hlavou mi prolétla ještě čerstvá vzpomínka na telefonát do pražské redakce, když jsem diktoval prodloužení, které potvrdilo stav dva dva. Budou penalty, Tonda rozhodne a jsme mistry, jásal kolega do telefonu, aniž tušil, co vím. Telefonické spojení s Bělehradem se pak přerušilo, všechna děvčata z tiskového střediska stála vedle nás, držela se za ruce.
Dělal jsem si křížky u jmen po každém pokusu, jak přicházeli a ubývali naši a němečtí střelci. Bál jsem se, že najednou u někoho z našich udělám nulu, modlil jsem se, aby se tak stalo u jména německého. Po sedmi pokusech samé křížky, vedli jsme 4:3. Až přišla nula: Uli Hoeness přestřelil Viktorovu bránu. A Panenkovi se splnil možná životní sen.
Tondo, neblázni, vyhrkl jsem před kolegy, jimž jsem nebezpečí pokusu o dloubák sdělil. On to neudělá, neboj se, uklidňovali mě, dá ji normálně. Když šel Tonda pomalu k míči, napadala mě protichůdná slova: odvaha, statečnost, sebevědomí, suverenita, a naopak hazard, neodpovědnost, dokonce sebevražda. Vždyť chodí fandové na Bohemku i na tréninky hlavně kvůli němu, říkal jsem jim. To se tam už nechce nikdy ukázat?
Po Hoenessově neúspěchu diváci šíleli, byli celé finále při nás. Dívat se, nebo ne? Otočil jsem se jen při čtvrté Jurkemikově penaltě. Bleskl jsem pohledem na hřiště, většina hráčů se otočila, jen Viktor nemohl. Seděl ve hřišti poblíž branky připraven pokračovat, kdyby Tonda nedal. Čas nebyl, najednou jsem si řekl: kdyby ji dal a neviděl jsem to, litoval bych do smrti. Tak jsem se díval.
Tonda se rozběhl jako k ráně, pak zpomalil, ve vteřině, kdy byl u míče, se skácel na stranu brankář Maier a jen bezmocně přihlížel, jak se míč lehce snáší téměř doprostřed brány. Tam, kde před pár vteřinami stál. Vztáhl ruku a připomínal poslední pokus tonoucího o záchranu.
Řvali jsme, upadl mi blok, holky brečely a my asi také. Jsme mistry Evropy, Panenka leží na hřišti zavalen celou výpravou. Které slovo tedy platilo? Hazardér, sebevrah, nebo sebevědomý machr, který si věřil? Mám dojem, že všechno byla pravda.
"Neváhal jsem, měl jsem to nacvičený, nebyl jsem nervózní. Maier to přece neznal," řekl mi Panenka v noci v rozjásané kabině. Podíval jsem se na Viktora. "Šílenec," trval na svém. Ale smál se.
