„O tom jsem ani nesnil. Když jsem byl mladší, myslel jsem na dvě stě zápasů. Říkal jsem si, že je to obrovské číslo, tři sta je pro mě něco skvělého a jsem za to hrozně moc rád,“ vyznal se poctivý pracant, který ve vybrané společnosti třístovkařů doplnil spoluhráče Petra Reinberka.
Vše bylo nachystané, abyste jubileum oslavil v domácím vítězném derby se Zlínem. Štve vás, že to vyšlo na nedělní debakl 0:5 se Spartou?
Měl jsem to v hlavě nalajnované, že by to bylo před spoustou lidí v Hradišti. Jenže člověk míní, pán bůh mění. Pamatovat si to budu i tak. Kvůli zranění ze zápasu s Mladou Boleslaví jsem musel čekat. Možná to byl hnací motor, abych se vrátil co nejdříve.
Kam to ještě chcete dotáhnout?
Další cíle si nedávám. Je to výsledek mojí práce a dřiny. Jestli to bude tři sta padesát, nebo čtyři sta, se uvidí.
Ve Slovácku zvládl třístovku dříve Petr Reinberk. Měli jste interní soutěž, kdo bude první?
Ne. (usmívá se) Vím, že se blíží další (Marek Havlík). Máme za sebou hladové vlčáky.
Tři hráči, kteří odehráli tři sta prvoligových utkání v jednom klubu, to je docela unikát. Čím to je?
Asi moravským vzduchem. (směje se) Ale vážně. Je to více faktorů. Vychází to už z filozofie klubu, který sází na svoje odchovance. Museli jsme nastupovat jako mladší. A také trochu štěstí, že se nám vyhýbala větší zranění.
Hráči s nejvíce prvoligovými |
Všichni jste slováčtí patrioti, že?
Klub nás vychoval a jsme tady odmala. Musel do nás něco investovat: čas, finance, trenéry. Teď jim to oplácíme výkony na hřišti a tím, že pro Slovácko odvádíme stoprocentní práci. Od nás je to zpětná vazba. Chceme Slovácku vrátit, co do nás v začátcích vložilo.
Jaký vliv má, že Slovácko sídlí v nejmenším ligovém městě a víceméně všichni se tady znáte?
Devadesát procent kluků bydlí v Hradišti. Můžeme si po zápase sednout na pivo. Nebo se mezi sebou navštívit. Zajít si někam s rodinami. To je velké plus.
Utužoval se vztah mezi vámi a klubem i tím, že jste navštěvovali ligové zápasy jako děti?
Je to tak. Podávali jsme tady balony. Prošli jsme si tím od píky. Slovácko mi přirostlo k srdci, a to vydrželo doteď.
Přitom jste se narodil ve Zlíně, který je vaším největším fotbalovým rivalem.
Protože jsme bydleli v Napajedlích, měli jsme spádovou porodnici ve Zlíně. S fotbalem jsem začínal doma. Slovácko si mě všimlo na kempu v Hluku, šel jsem do Hradiště a už zůstal.
Umíte si představit, že byste si zahrál první ligu někde jinde než ve Slovácku?
To se těžko zpětně hodnotí, ale teď ne a ani bych nechtěl. Jsem rád, že tady můžu být.
Možnosti přestoupit jste měl?
Bylo to jen takové oťukávání, nic konkrétního. Postupem času mě měl každý zafixovaného, že jsem ve Slovácku a že odtud nepůjdu pryč, tak to asi ani nezkoušeli.
Přemýšlíte, co budete dělat po kariéře?
Každý den. Co přesně, si nechám pro sebe. Nějaké myšlenky v hlavě mám. I proto se tím často zaobírám. Abych to stihl uspořádat, než skončím. Jednou z variant je fotbal.
Klub nás vychoval, jsme tady odmala. Chceme mu vrátit, co do nás vložil.
Vlastimil Daníček
V počátcích profesionální kariéry jste chvíli studoval i vysokou školu. Jak to tehdy bylo?
Vysoká škola báňská měla odnož tady v Hradišti. Ale nevydržel jsem ani semestr. Hrával jsem za béčko a doufal, že by mi to šlo. Ze střední jsem měl základ z ekonomie, praktických předmětů, ale pak jsem narazil na ty, které mi moc nešly, a nesplnil jsem kredity.
V kabině jste měli nedávno Václava Jurečku, který titul inženýra ekonomie získal. Inspirující?
Venca byl frajer. Kluci říkají, že to jde skloubit s fotbalem, ale musíte mít obrovskou vůli a trpělivost. Před těmi, kteří to zvládnou, smekám klobouk. Ještě navíc když mají rodinu.
Před léty jste přiznal, že chodíte pravidelně do kostela, navštěvujete červencovou pouť ve Velehradu. Vnímáte, že to také patří k regionu?
Asi ano. Tohle ale přičítám rodinné výchově. Všichni jsme křesťani. Byl jsem k tomu vedený a zůstalo to ve mně. Když není v neděli zápas, zajdu do kostela.
 |
Je vás víc v kabině?
Jeden můj parťák – Paťa Šimko – odešel. Občas jsme se v kostele potkali. Obrovským fanouškem Slovácka je pan děkan Říha. Každý rok má permanentku. Když se s ním potkám na náměstí, fotbal je tématem číslo jedna.
I u svaté zpovědi?
To ne, ale vteřinu po zpovědi už ano. (usmívá se)
Uklidňuje vás prostředí kostela v dnešní uspěchané době?
Je to taková brzda, zastavení se. Ticho, klid, být sám se sebou, s bohem.
V rodině máte i hokej, váš tatínek jezdil rolbou na zlínském zimáku. Pořád fandíte Beranům?
Jasně. Sleduji výsledky, sociální sítě, kádr, jak se v klubu mění vedení. Když dovolí čas, zajedeme se podívat na zápasy. Když jsem byl malý, jezdil jsem prakticky na každé utkání. Přijeli jsme čtyři hodiny předtím. Stíhal jsem i hobby ligu. Hltal jsem, když se hráči rozcvičovali venku.
Hokej vás nelákal?
Neumím zatáčet doprava, přešlapovat na bruslích, takže to ani nebylo téma. Mám synovce. Jeden chytá, druhý hraje a třetí začíná. Největší kámoš je ale s rolbařem.
V týmu Slovácka jste železným mužem. V době pandemie jste nastoupil týden po covidu, teď měsíc poté, co jste měl vykloubené rameno a těžký výron kotníku. Jak to děláte?
Dokážu se kousnout. Jít přes bolest. Ani teď není kotník stoprocentní, je trochu nateklý. I rameno mě ještě nepustí do všech cviků, rotací. Hranici bolesti mám trochu posunutou. Je to průběhem kariéry. Výrony, puchýře jsem neřešil.
V lize jste známý i tím, že jste proměnil všech šestnáct penalt. Kdo vás zná lépe, by nečekal, že je budete kopat.
Já bych to také nečekal. (směje se) Tenkrát jsme měli nějakou sérii, nechci ani jmenovat kluky, kteří je nedali. Dá se říct, že to na mě zbylo. Tak jsem šel. Dal jsem první, druhou a pokračuje to. Nikdy jsem je přitom netrénoval ani nezkoušel.
Máte recept?
Ne. Někdy čekám na gólmana. Jindy si řeknu, že to umístím. Nebo dám na pocit a rozhodnu se na poslední chvíli. Že bych se speciálně připravoval, to ne. Proto to tak dopadlo v penaltovém rozstřelu s Plovdivem (jediná, již v soutěžním utkání nedal – pozn. red.).
Co s vámi dělá při exekuci penalty zodpovědnost?
Je obrovská. Někdy je to rozhodující moment, jestli bude zápas vítězný, budeme se radovat s fanoušky a zařveme si v kabině. Jestli si vyděláme peníze, poskočíme v tabulce. Tohle všechno mi proletí hlavou, ne že ne. Ale důležitá je koncentrace na penaltu. Doufám jen, že to tady teď nezakřikneme.
Dlouho jste nosil kapitánskou pásku. I po příchodu Michala Kadlece, jemuž jste ji později přenechal. Jak jste to nesl?
Zasedla rada starších a pásku dostal Káca. Ne že bych z toho byl šťastný, ale jsem přesvědčený, že ji má zaslouženě. Že ji měl dostat hned, když se vrátil, a pak se to nemuselo řešit. Je osobnost, obrovský lídr. Jako odchovanec Slovácka udělal největší kariéru.
Slovácko jste v mužské kategorii opustil jen na jednu sezonu 2014/15, kdy jste hrál v Karviné. Nebral jste hostování ve druhé lize jako degradaci?
Tenkrát jsem z toho byl fakt hodně špatný. Ale zpětně vidím, že mi to pomohlo se nakopnout do další kariéry, abych ještě víc přidal. Posunulo mě to. Mohl jsem si vyzkoušet fotbal i život mimo Uherské Hradiště.
.
