V té době byl totiž ideálem "sparťana" nebo "slávisty" a obecně přívržence sportovního klubu někdo, kdo kultivované a s nadhledem podporuje svůj klub a očekávala se od něj i jistá morální úroveň a smysl pro fair play. Stejné vlastnosti se pak požadovali i od hráčů na hřišti. To se vůbec se současným stavem nemůže porovnávat. Dnešním ideálem je tunelově vidící ovce, slepě obhajující sebevětší prohřešky svého klubu a hráčů, hlasitě urážející příznivce ostatních klubů a o morálce jak v hledišti, tak na hřišti nemůže být ani řeč. Pak se člověk nemůže divit, že kapitán Sparty píše o "vítězství jak na hřišti tak v hledišti", že kapitán Limberský si dělá legraci ze své bouračky v opilosti, že reprezentanti nadšeně skandují, jak jejich kritik nemá ču*áka a někteří tupci jim za to ještě tleskají. O tom, že je naprosto přijatelné, že dnes každý fotbalisté při kontaktu skáče plavmo a že to někteří považují za formu chytrosti a dokonce to vyžadují, raději ani nemluvě. A to říkám jako člověk, který na stadion dochází stále, protože mu tenhle krásný sport učaroval a zároveň uznává, že z hlediska herního projevu a fotbalových kvalit jednotlivců ušel fotbal v poslední době hodně velký kus cesty, jen začínám mít bohužel ten pocit, že se čím dál více transformuje ve sport, ve kterém póvlu na hřišti přizvukuje póvl z hlediště.
